Hned sem rozklikla náš chat.
K: Yo, nechceš zítra zajít někam? Třeba na jídlo nebo tak
A: Jo jasně, ráda
K: Tak tedy po škole na obědě?
A: Oke
Už se nemůžu dočkat! Půjdu a Kakašim ven. Ještě musím říct Fox, že s ní nejdu dom.
Ve škole se to všechno teda táhlo, ale konečně nastal čas, kdy jdu s Kakšim na oběd. Ve školní jídelně sem nebyla už dost dlouho. Předešlá škola ji radši vůbec neměla, tak sem zvědavá, jestli se nějak změnila.
,,Yo, pojď půjdeme si stoupnout do fronty." vzal mě za ruku a začal mě táhnout.
,,Ahoj. Co je vůbec dneska k obědu?" nestihla jsem se ani podívat co dnes vydávají.
,,Já si nosím svůj oběd. Ale dnes bych asi doporučoval ten šnycl. By se mohl dát jíst." vyčkali jsme si tedy frontu, já si řekla o pořádnej šnycl a vydali se ke stolu. Začali jsme jíst, ale ten řízek byl tak tvrdej, že ani moje síla ho nedokázala překrojit. Bože, to se nedá žrát. Když sem na sobě cítila pohled, tak jsem zvedla hlavu a střetla se s Kakšiho očima. Ale on byl BEZ masky! Už vím, proč ho ty holky všude nahání. Vypadal opravdu k sežrání.
,,Koukám, že se jídelna nezlepšila. Dej to na stranu, tě nakrmim." jenom sem na něho zařazeně civěla. Nabral do hůlek suši a strčil mi to před pusu.
