Dělala jsem si skvělou snídani v podobě lupínků s mlíkem. Sedla jsem si na gauč, hodila nohy na stůl a zapla televizi. Pustila jsem si nějaké random anime a začala snídat. Bylo to celkem zajímavé anime, ale dost krátké. A kdybych dávala pozor i na reálný svět, tak jsem mohla slyšet dobré ráno od mého smetihlava.
A taky to tak dopadlo. Kakši přeskočil gauč jak taras provazochodník a hned mi dal ranní hug. Samozřejmě jakoveliké aho jsem se ho lekla a vylila si do klína snídani, naštěstí ne tolik. Kakši se mi omluvil a hned někam odskočil.
Přinesl mi čisté kalhoty. Podala jsem mu tedy prázdnou misku a okamžitě si kalhoty převlíkla. Šla jsem hodit špinavé kalhoty do koše se špinavým prádlem, ale po cestě mi Kakši smacknul můj drahocenný ass. Hned jsem se za ním rozeběhla s cílem ho smacknout taky. Ale Kakši se jak namidlenej blesk rozeběhl směrem co nejdál ode mě.
Náhle ale Kakši uklouzl po koberečku a padl dolů jak švestka. Přiběhla jsem rychlostí sračky a hned ho začala kontrolovat. ON MĚ ALE ANI NEVNÍMAL! Rychle jsem tedy zavolala záchranku a pořádně mu zkontrolovala hlavu. Na jeho smetí byla krev. A pořád tekla. Krvácení se mi nejak podařilo zastavit a už jsem slyšela bouchat záchranáře na dveře. Otevřela jsem jim a hned je dovedla za Kakšim. Už dávno se mi spustily slzy a díky tomu si taky vynutila jet s nimi.
Kakšiho konečně po hodině na sále dali na pokoj. Doktor Kake mi řekl, že je v pořádku, jenom mu musel zašít hlubokou ránu na zadní části hlavy. Dokonce jsem mohla i k němu do pokoje. Hned jsem tam doběhla a rozrazila dveře, div že neskončily na druhé straně místnosti. Rozhlédla jsem se kolem a hned jsem spatřila mého boie. Oči se mi zase natlačily do slzí. Přišla jsem k němu blíž. Pořád chudák spal. Vzala jsem si židličku co tam byla a posadila se vedle jeho postele. Vzala jsem si jeho mega ruku do svojí a držela ji dost pevně.
,,-ávej. Oiiii. Šípková růženko." otevřela jsem tedy oči, ale prudké světlo tomu moc nepomáhalo. Hlavou jsem ležela na posteli a stále svírala Kakšiho ruku. Pohlédla jsem na osobu, která na mě mluvila. BYL TO KAKAŠI! V tu chvíli jsem byla plně vzhůru a stále ležícího jsem ho objala jak nejpevněji jsem mohla.
,,Veselé velikonoceee. Ale za ten ass to stálo za to." řekl pyšně Kakši a usmál se ,,Yo a sáhni si do kapsy, je tam překvapení (ne není to tamto, stop being horny and gimme your mora you ero sennin)."
Sáhla jsem mu tedy do kapsy a něco vyndala. Byl to velikonoční čokoládový zajíc. Se divím, že je v jednom kusu. Hned jsem tedy Kakšiho znovu objala a říkala mu hezká slůvka jako: ty jsi takový aho, baka.
Ten se ale jen zasmál a přitáhl si mě do polibku. Hned jsem ho tedy rukama objala kolem krku a přidala se.
,,Přece se na mě nebudeš zlobit. Za to nemůžu, že tam byl mini kobereček. Ho dám jinam až přijdu dom." řekl a usmál se jak neviňátko.
,,Možnaaa." řekla jsem a vyplázla na něho jazyk. Ten na mě ale udělal stěněčí oči. On moc dobře ví, že to je má slabina. Parchantos. ,,Dobře dobře dobře dobře. Fine, odpouštím ti. Jo a prý tu strávíš noc. Kdyby něco."
,,Neeeeeeeee, já chci domuuuu."
,,Kakšii, teď se chováš jak malý dítě. Ti přinesu Násilí naproti oke?"
,,Yes mommy." lehce jsem zčervenala. Kakši si toho všiml, hned si sedl a posadil si mě do jeho klína. Jen jsem lehce vyjekla a chytla se jeho rukou, které mě držely za boky. Kakši se zasmál a položil si hlavu na mé rameno. Chvilku jsme takhle zůstali, než přišla vrchní sestra Barbora Štěpanova. Řekla ať Kakšimu přinesu nějaký náhradní oblečení na zítřek, protože, well co si budem, už celkem smrdělo.
Ještě než jsem se vyhrabala pryč z jeho klína, mi stihl dát pusu na krk. Uličník jeden. Dala jsem mu tedy na rozloučenou taky jednu, ale normální.
Vyšla jsem z nemocnice směrem ke Kakšimu bytu a ještě jsem stihla někam zajít.
