Otevřela jsem oči a první co viděla, byl Kakšiho obličej. Po tvářích mu stékaly slzy a začal mě silně objímat. Snažila jsem se ho probudit, ale moc dobře to nešlo. Naštěstí se mi to nějak podařilo a Kakaši otevřel oči. Měl je zarudlé od pláče. Chvíli na mě koukal, jak kdyby nevěděl co se děje, ale poté mě hned silně objal a položil svou hlavu na můj hrudník. Začala jsem ho utěšovat a dávala mu pat pat na hlavu.
,,Co se ti zdálo?"
,,J-já nevím, jestli o tom chci mluvit."
,,Proč pak? Osobní téma?"
,,To zas ne. Jenom.... nevím jestli to cítíš stejně. Já jsem se do tebe možná trochu zamiloval." Z této věty jsem dostala mega blush. Kakaši se už pomalu odtahoval z objetí. Zvedla jsem mu tedy hlavu a políbila ho.
,,Já přece taky, smetihlave." řekla jsem o prohrábla mu vlasy (hráběma xdd). Kakši na mě nevěřícně vzhlédl. Jen jsem se na něho usmála a dala mu znovu pat pat.
,,J-jsi si jistá?" myslím, že jsem ho snad nikdy neviděla se takhle červenat. Byl k sežrání.
,,Myslíš, že bych tě nechala si schovat tvojí hlavu v mém hrudníku, kdyby ne?" konečně mě přestal tak silně objímat a natáhl se pro polibek a já mu s radostí jsem mu vyhověla.
Ani nevím, kdy jsem stihla znovu usnout, ale už bylo ráno. Začala jsem hledala zdroj tepla, který měl být na druhé straně postele, ne-li namáčknutý na mně. Vedle mě bylo ale prázdno. Rychle jsem otevřela oči a podívala se po místnosti. Nikde nikdo, ani oblečení na stole nebo taška navíc, nic. Začala jsem vzpomínat na dnešní noc.
Že by se mi to jen zdálo?
