Když jsme koukali na hvězdy

1. - KAYLA

 „You changed the world by being yourself."
- Yoko Ono

Moje sestra Addy je zastáncem toho, že sebevědomí je na ženě ta nejkrásnější věc. Ať už ostatním připadáte krásní či oškliví, chytří či hloupí, nudní nebo zábavní, když jste sebevědomí, vždycky najdete někoho, kdo vás za to bude obdivovat.

Addy má sebevědomí na rozdávání. A jelikož patří do skupiny krásných, chytrých a zábavných, není pro ni nijak těžké se zalíbit.

Už jako malá holka milovala pozornost. Rodiče ji brávali na taneční soutěže, pěvecká vystoupení nebo soutěže krásy a jelikož v tom všem vynikala, všechno vyhrávala. A tím vyhrávala i lásku okolí.

Krásu zdědila po mámě – její drobnou postavu, blond hřívu a modré oči. Já jsem sice taky drobná a modrooká, nýbrž barvu vlasů jsem zdědila po tátovi. Nikdy mi nevadilo, že mám tmavé vlasy, ale vždycky jsem díky tomu za Addy svým způsobem zanikala. Nikdy jsem nebyla tak krásná jako ona, ani tak sebevědomá. Ale byla jsem sama sebou a to mi stačilo.

„Adrianne, pohni!" křiknu na svou sestru, zatímco netrpělivě odpočítávám vteřiny, o které přijdeme pozdě do školy. Addy o chvíli později seběhne z prvního patra, mávne na rodiče a bok po boku zamíříme ven k mému autu. Addy si odmítla udělat řidičák, takže jsem odsouzená dělat jí osobního řidiče. Teda pokud ji zrovna neveze její dokonalý přítelíček Cameron.

Strčím klíč do zapalování, sešlápnu plyn a vycouvám ze zahrady našeho rodinného domku. Brána se za mnou automaticky zavře a já plynule vjedu na širokou dlážděnou cestu, po které jezdím každé ráno už druhým rokem.

„Co to máš proboha na sobě?" zhrozí se Addy, když si prohlédne můj outfit.

„Co máš proti teplákům a kožený bundě?"

„Nic, jen v tom vypadáš jako buranka," pokrčí rameny. Prohlédnu si její roztleskávačskou uniformu, která se skládá z titěrného topu nad pupík a ještě titěrnější sukně, co jí sotva zakrývá zadek.

„Aspoň se při každým kroku nemusím bát, že ukážu celýmu světu svůj zadek," ušklíbnu se.

„Copak já za to můžu, že jsou ty uniformy tak krátký?"

„To neříkám, ale je to tvoje volba ji nosit. Nikdo tě do toho nenutil."

Addy otráveně zavrtí hlavou. „Proč jsi pořád tak nepříjemná, Kay? Dřív s tebou bývala sranda."

„Nejsem nepříjemná, jen říkám, ať nesoudíš moje oblečení, pokud nechceš, abych já soudila to tvoje. Tak prostý to je, sestřičko," mrknu na ni. Hodím levý blinkr a vjedu do užší uličky, kde se sotva vejdou dvě auta.

„Naši jdou večer do divadla, tak jsem pozvala Cama a pár jeho kámošů z týmu," oznámí mi.

„Myslíš toho prudérního Camerona, co má místo mozku hokejku? Jo tak to radši vynechám."

Addy s Cameronem začala chodit ve chvíli, kdy se stala hlavní roztleskávačkou. Tak nějak se to hodilo, protože Cameron je kapitán hokejového mužstva na naší univerzitě. Má téměř dva metry, polovinu jeho těla tvoří svaly a přestože jeho vlasy působí neupraveně, tráví jejich úpravou každé ráno několik desítek minut. Člověk, co ho nezná, si o něm řekne, že vypadá dokonale. Ale když ho znáte a víte, jaký je, názor změníte.

Jejich vztah není úplně běžný. Není v něm láska a dokonce ani věrnost. Cameron si bez problémů každý týden užívá s jinou a Addy dělá, že to nevidí. Chodí spolu hlavně z toho důvodu, že jim to společensky profituje.

Dřív jsem to nechápala. Nechápala jsem, jak to takhle může Addy vyhovovat, ale po několika hádkách, které jsme na tohle téma vedly, jsem to vzdala. Pokud je spokojená ona, jsem taky.

„Není tak špatnej, jak si myslíš, Kay. Já vím, že úplně neschvaluješ to, jak náš vztah funguje, ale jsem s ním šťastná. Je to skvělej kluk a má mě rád."

„Stejně jako všechny ty ostatní holky, co pravidelně šuká?"

To ji umlčí. „Jdi do háje, Kaylo." Odvrátí se ode mě a po zbytek cesty zírá z okýnka.

Školní parkoviště je po sedmé ranní vždycky plné, ale dvě minuty po osmé už je prakticky nemožné najít volné místo. „Hele, tamhle!" vyjekne Addy, zatímco prstem ukáže na jedno jediné volné místo na celém parkovišti. Rychle zaparkuju, ze zadní sedačky si vezmeme věci a obtížně vylezeme ven. „Domů mě odveze Cam, takže nemusíš čekat," sdělí mi Addy.

„Okey, tak se uvidíme doma."

Adrianne přikývne, pousměje se a pak už se rozeběhne do školy.

První přednáška mi začala už před pěti minutama a kdyby bylo na mně, už bych na ni nešla. Jenže v minulých týdnech jsem už zameškala dost hodin a další už si nemůžu dovolit, aniž bych měla problémy u vedení.

Přehodím si batoh přes rameno a svižným krokem zamířím do budovy, na jejímž konci zaťukám na mohutné dřevěné dveře. Vejdu dovnitř a všechny pohledy se upřou na mě. Jelikož jde o seminář kreslení, je nás ve třídě jen osm, tudíž i kdybych sebevíc chtěla, nemůžu se sem vplížit nepozorovaně.

„Ah, slečna Jacobsová. A opět pozdě. Jaké překvapení," ušklíbne se profesor Williams, lépe známý jako ten plešatý prudič.

Nasadím ten nejfalešnější úsměv, jaký dokážu. „Pardon, pane profesore."

„Sedněte si, Kaylo," pobídne mi s povzdechem, zatímco se vrátí zpátky ke svému výkladu. Co nejtišeji se doberu ke svému plátnu, posadím se na stoličku a batoh odložím na zem.

„Kayla Jacobsová," ozve se mužský hlas vedle mě, jehož majitel se na mě zářivě zubí. Otočím se k němu čelem a nasadím ten nejlhostejnější úsměv, jaký dokážu.

„Benjamin Howard, jaké překvapení. Dneska nemáš trénink? Nebo dostaveníčko s další blonďatou chudinkou?"

„Ale ale, necítím v tom žárlivost?"

„A na co přesně bych měla žárlit, Benjamine?"

Benjamin pokrčí svými širokými rameny, zatímco mu na tváři pohrává rošťácký úsměv. „Třeba na to, že na rozdíl od tebe se umím bavit."

„O tvůj způsob zábavy opravdu nestojím."

Benjaminova zábava zahrnuje tříhodinový trénink v posilovně, kde se obden ničí do úmoru, zbylé dny tráví na ledě, kde se svými spoluhráči piluje taktiku sportu, který jsem nikdy nepochopila, a pokud mezi tím najde chvilku času, zajde na nějakou párty, kde ojede první holku, která o něj projeví zájem.

„Tvá ségra prý večer pořádá párty u vás doma."

„O její párty se nestarám," odvětím úsečně. Profesor Williams nám právě vysvětluje něco ohledně domácího úkolu, co nám zadal před týdnem, ale přestože se ho snažím vnímat, pozornost mi pořád utíká k Benjaminovi.

„Takže tam nepřijdeš?"

„Nechám si to ujít."

„Tvoje škoda, Kaylo. Párty tvojí ségry jsou legendární."

Založím si ruce na prsou a zamračím se. „A v čempak jsou tak legendární, Benjamine? Zasvěť mě do toho, o co přicházím."

Úsměv se mu rozšíří, zatímco se ke mně nakloní. „Přijď a uvidíš."

Ahoj!
Tak jsem tady po poměrně krátké době s dalším hokejovým příběhem! Musím říct, že mi ten hokej už fakt chyběl, tak doufám, že Vám taky.
Budu ráda, když mi dáte vědět, jak se Vám příběh zatím zamlouvá. Předem děkuju za každý hlas, komentář nebo follow (už je nás tu skoro 930!).
Případně pokud jste to ještě nezaznamenali, založila jsem si nový instagram (Knihomolka_176), kde pravidelně zveřejňuju novinky k příběhům, vybrané komentáře nebo zprávy a taky recenze ke knížkám, co čtu, abych Vám předala inspiraci. Budu ráda, když mě tam podpoříte nebo budete podporovat dál.
Děkuju a užívejte nový příběh a léto, které už klepe na dveře!
Romča <3