Když jsme koukali na hvězdy

14. - KAYLA

 „Laughter is timeless. Imagination has no age. And dreams are forever."
- Walt Disney

Svoje prarodiče jsem nikdy nepoznala. Nikdy jsem nepoznala tenhle druh lásky, to rozmazlování a chození na sušenky. Tátovi rodiče zemřeli před mým narozením, máma mojí mámy stejně tak a její táta, podle jejích slov, nestojí za poznání.

Vždycky jsem záviděla mým vrstevníkům, když říkali, jak jedou na prázdniny k babičce nebo dědovi. Nikdy jsem nic takového nezažila, dokud jsem nepoznala Georgiu.

Zaparkuju před rezidencí Georgie Adamsové. Vystoupím z auta a vzhlédnu k domu, který mě nikdy nepřestane fascinovat.

Tahle obrovská kamenná stavba byla postavena na přelomu 18. a 19. století. Zdi jsou po stranách porostlé tmavě zeleným břečťanem, ve velké zahradě rozprostírající se kolem domu stojí několik desítek košatých stromů, trávník je perfektně posekaný a pokropený.

Po dlážděné cestě zamířím až k mohutným dveřím. Vložím do zámku klíč, odemknu a vejdu dovnitř.

V centrální části domu se nachází vysoké dřevěné schodiště obklopené místnostmi v obou patrech. V levé části se rozprostírá obývací pokoj s krbem, na římse jsou vystavené tři rámečky s fotografiemi – na jedné je Georgia a její zesnulý manžel, na další je její fotografie z dob, kdy dělala modelku, a na třetí jsem v její společnosti já a zahradník Wade.

„Kaylo? To jsi ty?" ozve se z prvního patra Georgiin hlas.

„Ano, to jsem já! Už tam běžím!"

Odvrátím zrak od krbu, vyběhnu schody nahoru a ocitnu se v dlouhé chodbě, po jejíchž stranách je několik dveří. Doběhnu k těm úplně vzadu, zaťukám a po pozvání vejdu dovnitř. „Dobré ráno," popřeju Georgii, která leží na dvojlůžkové posteli s nebesy.

„Tobě taky, drahoušku," pozdraví mě sedmdesátiletá žena, která vypadá spíš na padesát. Často spolu chodíme na dlouhé procházky, což ji udržuje v kondici.

Přisednu si k ní na postel a políbím ji do prošedivělých vlasů.

„Chceš udělat snídani nebo se chceš jít nejdřív projít? Dneska je venku krásně."

„Za chvilku dorazí Wade, tak bychom mohli jít všichni tři?" navrhne a já s úsměvem přikývnu.

„A jak se ti daří? Jaká byla noc?"

„Jako vždycky, zlatíčko," odvětí usměvavě, i když vím, že není upřímný. V posledních týdnech se jí nespí dobře.

„Zase ty sny?"

Přikývne. „Nevím, proč se mi o něm zdá zrovna teď."

„Asi na něj myslíš," nadhodím opatrně. Georgia si povzdychne. Napřímí se, odhodí ze sebe peřinu a postaví se na své štíhlé, vrásčité nohy. „Neměla bych na něj myslet, Kaylo. Měla bych myslet na svého manžela."

„Tvůj manžel zemřel před lety, Georgio. Nemusíš se kvůli tomu cítit špatně."

Z jejího výrazu poznám, že si to nevzala k srdci. Že se i přesto cítí provinile, že místo aby truchlila nad svým manželem, myslí na svou první opravdovou lásku.

V tom zaslechneme cvaknutí hlavních dveří. „Nazdárek!" ozve se zespoda Wadův hluboký hlas.

„Počkáš s ním dole? Jen se převléknu a přijdu," slíbí a opět nasadí svůj typicky smutný úsměv. Přikývnu a zavřu za sebou dveře.

„Dobrý ránko," pozdravím ho zvesela. Wade mi otevře náruč a já ji s úsměvem přijmu. Pevně toho o hlavu vyššího chlapa obejmu, než k němu opět vzhlédnu.

„Jak se jí daří?" zeptá se mě tiše, aby nás neslyšela.

„Zase se jí zdálo o Charlesovi."

Wade si povzdychne. I on dobře ví, jak moc jí to trápí. „Musíme ji nějak rozveselit, aby věděla, že jsme tady pro ni. A že na tom, co cítí, není nic špatnýho."

„Můžeme?" ozve se náhle Georgia, která se nad schody zjevila jako duch.

„Jasně," odvětíme s Wadem současně.

Po hodinové procházce, na které jsme řešili hlavně záležitosti ohledně domu a peněz, se vrátíme zpátky do hřejivého obýváku. Uvařím nám všem čaj, ale každý si ho vypijeme jinde. Wade rovnou zamíří na zahradu, kde ho čeká pletí a sázení nových sazeniček, Georgia ulehne na gauč k televizi, na které jí pustím její oblíbené staré díly topmodelky a sama se postavím k plotně, kde začnu připravovat oběd.

Pracuju pro Georgiu už od šestnácti let. Georgie bylo tehdy 64 a stejně jako teď byla víc v kondici než kterákoli holka v mém věku. Přesto ale na zahradní práce a na úklid tohohle sídla už neměla energii, a proto najala mě na správu domu a Wada, aby udržoval zahradu tak krásnou, jako bývala za Georgininých předků.

„Když mi bylo tolik, kolik tobě, vůbec jsem netušila, co to je, když se ve vodě dělají bublinky," přizná se smíchem, zatímco mě pozoruje, jak krájím zeleninu. Vhodím ji na rozpálenou pánev a z lednice vyndám kuřecí prsa.

„Myslela jsem, že v tu dobu bylo normální, že ženy vařily."

„To bylo, ale já jsem se vždycky vymykala trendům, jak tomu vy mladí dnes říkáte."

Pobaveně zavrtím hlavou a dám se do krájení masa. Poslouchám Georgiino vyprávění, jak se i přes počáteční odpor dostala k vaření, a snažím se potlačit vlastní myšlenky.

Myšlenky na jednoho svalnatého útočníka, do jehož domu jdu dnes večer na večeři.