Když jsme koukali na hvězdy

9. - KAYLA

 „Dogs have a way of finding the people who need them, filling an emptiness we don't even know we have."
- Thom Jones

Koukám z okna, jak Addy nastupuje do auta ke Cameronovi. To ihned vzápětí odjede a neuběhne ani minuta, než před bránou zastaví další auto.

Benjamin vystoupí ven, upraví si kšiltovku, která mu perfektně sedí na hlavě kšiltem dozadu, a těsně u vchodu se skloní k mobilu. Ani ne za dvacet vteřin mi pípne telefon.

Benjamin: Jsem tu.

Rozeběhnu se dolů po schodech, otevřu dveře od domu a doběhnu až k bráně, kterou naťukáním kódu otevřu. Ben za ní stojí s rukama v kapsách s tím svým typickým úsměvem.

Za poslední dny jsem skoro zapomněla, proč jsem ho dřív neměla ráda. Jak jsem vůbec mohla nesnášet kluka s tímhle úsměvem?

„Dobrý ráno," pozdraví mě zvesela.

„Tobě taky," popřeju mu. Vpustím ho dovnitř a rychle zase zavřu. Bok po boku se vydáme směrem ke stodole.

„Mads celý večer i dneska ráno prudila, že potřebuje vědět, jak se Šmoulince daří."

„Klidně ji někdy přiveď, stejně jsem doma většinu času sama."

„Jak to?" zajímá se Benjamin.

„Rodiče od rána do večera pracují a Addy je buď s Cameronem, na tréninku nebo lítá někde s těma jejíma nafintěnýma kámoškama."

Odemknu dveře od stodoly, vejdu dovnitř a Benjamin mě následuje.„Co vůbec dělají vaši?"

„Právníci," odvětím krátce. „Máma dělá rodinné právo, táta trestní. Seznámili se na vysoké a od té doby jsou nerozluční. Typicky idylický pár."

Benjamin vypadá překvapeně. „Podle těch fotek, co jsem u vás na chodbě viděl, nevypadali zrovna jako typičtí právníci."

„A jak vypadají typičtí právníci?" zeptám se ho.

„Jako že nežijí pro nic jinýho než pro práci. Nosí luxusní oblečení, píší pery za tisíce dolarů a pravděpodobně se nikdy nepotí."

To mě rozesměje. „Tak takoví rodiče díky bohu nejsou," uznám.

Vylezeme po žebříku a spatříme Šmoulinku, jak se choulí na dece, kterou jsem pod ní včera dala.

„Před snídaní jsem jí sem byla dát čerstvou vodu a něco k jídlu. Už vypadá o něco líp."

„Díky bohu," oddychne si Benjamin. „Celou noc jsem na ni myslel."

„Já taky," přiznám. „Bojovala jsem s nutkáním spát tady s ní."

Šmoulinka zvedne hlavičku a oblízne mě po ruce, jako by věděla, co říkám. Rty se mi zvlní do úsměvu. „Za pár týdnů by se měla dát dohromady."

„Doufám," povzdychne si Benjamin a opatrně ji pohladí. „Měli bychom ji vzít k veterináři."

„Vezmu ji tam, ale až trošku přibere. A nebude vypadat tak zuboženě."

„Dobře," souhlasí Benjamin. „Už musíme jít, ať nepřijdeme pozdě na kreslení."

Přikývnu. Doliju Šmoulince do talíře vodu, na rozloučenou ji políbím na čelíčko a pak za Benjaminem slezu po žebříku dolů.

„Jeď napřed," pobídnu ho, zatímco začnu odemykat garáž, kde už stojí jenom moje auto.

„Bojíš se, že by tě se mnou někdo viděl?" popíchne mě s úsměvem.

Přikývnu. „Musím si chránit svou pověst."

„Myslíš pověst zadumané, příliš chytré a ne tak populární ségry Adrianne Jacobsový?"

Znovu přikývnu, tentokrát s úsměvem. Vypustím Benjamina ven. „Tak za chvíli."

„Za chvíli," přitaká a mrkne na mě. Až když mi zmizí z dohledu, si všimnu, že se červenám.

Zrovna se opírám o skříňku a píšu si něco do mobilu, když všude kolem začne šuškanda. Zvednu hlavu a spatřím, jak do chodby právě vešel celý hokejový tým. Kluci, z nichž nejnižší měří kolem 180 centimetrů, se v týmových mikinách šourají chodbou za holčičího obdivného hekání. Je mi z toho špatně.

Objektivně řečeno vypadají všichni zatraceně dobře. Nikdy jsem nebyla holka, co by vlhla z představy rozdat si to s hokejistou, ale vidět tolik testosteronu na jednom místě zamává i se mnou.

Hlavně když mezi nimi rozpoznám Benjamina. A ten jeho zatracený úsměv.

Má na sobě stejnou kšiltovku jako dneska ráno. Patří k těm vyšším klukům z týmu, ale není nejvyšší. Řekla bych, že musí mít minimálně 190 centimetrů. Vousy má zastřihnuté, tmavé vlasy má z větší části zastrkané pod čepicí. Plné rty zvlněné v úsměvu... se na mě culí.

Na mě.

„Kay?"

Odvrátím od něj pohled a upřu pozornost na modrookého blonďáka, co se opírá o mou skříňku. „Ah, promiň, Nate," omluvím se svému nejlepšímu a jedinému příteli na téhle škole. A vlastně i na celém světě.

„Ptal jsem se, co máš na zítra v plánu. Myslel jsem, že bychom mohli zajít na jídlo."

„Jasný, to by- jo počkat, já vlastně nemůžu. Addy mě přemluvila, ať s ní jdu na hokej."

Nate několikrát překvapeně zamrká, než vybuchne smíchy. „Ježíš ty jsi občas tak vtipná, Kay," řehtá se na celé kolo, až se za námi několik lidí otočí.

„Myslím to vážně, Nate."

Přestane se smát a přeměří si mě nedůvěřivým pohledem. „Ty půjdeš na hokej? Ty – Kayla Jacobsová? Na hokej? Jako na ten sport, kde se podle tvých slov jen banda vysvalovanejch tupců tupě žene za miniaturní černou věcí? Na tenhle hokej?"

„To si taky pořád myslím," opáčím, „ale jo, fakt půjdu na hokej. Addy mě lehce citově vydírala a stejně nemám nic jinýho na práci."

„Ale máš, jdeš se mnou na jídlo."

„Bohužel, příteli. Někdy jindy."

Nate se na mě zatváří naoko naštvaným pohledem, než mě přátelsky obejme kolem ramen a doprovodí mě na další přednášku.

„Navíc bys mohl jít se mnou a ušetřit mě odpoledne s Addy a jejíma supr čupr kámoškama," mrknu na něj, když bok po boku vylezeme z přednáškové místnosti. Nate, jenž mě o dobrých patnáct čísel převyšuje, si odfrkne. Poškrábe se na světlých vousech, na tváři se mu mihne výraz, který má vždycky, když nad něčím přemýšlí, a pak konečně přikývne. „Fajn, půjdu s tebou. Ale dlužíš mi!"

„Jasňačka, máš to u mě," zazubím se na něj, on mi úsměv oplatí.

Vejdeme společně do jídelny, vezmeme si od staré obtloustlé kuchařky tác s jídlem, které vypadá, jako by ho před chvíli někdo rozžvýkal a vyplivl, a usadíme se k prvnímu volnému stolu, který najdeme. Přišli jsme mezi prvními, takže jich je naštěstí volných ještě dost.

„A proč na ten zápas vůbec chceš jít?" vyzvídá Nate, zatímco se ze svého salátu pokouší dostat ty nevzhlednější kousky zeleniny.

„Už jsem ti to říkala," připomenu mu. „Addy na mě použila svoje sesterský citový vydírání a víš, jak na mě tyhle věci zabírají."

„To sice jo, ale ještě nikdy nechtěla, abys s ní šla na hokej, tak proč zrovna teď?"

„Netuším," pokrčím rameny upřímně. Vypíchnu ze svého salátu jedno cherry rajče, vložím si ho do úst a mimoděk sklouznu pohledem ke vchodu, kde zrovna spatřím Camerona, jak s rukou kolem ramen mojí sestry vchází dovnitř. A v jejich těsném závěsu přichází i zbytek týmu. A já si s hrůzou uvědomím, že ho vyhlížím.