Když jsme koukali na hvězdy

16. - BENJAMIN

 „Painting is just another way of keeping a diary."
- Pablo Picasso

Máma už dvě hodiny pobíhá po kuchyni, aby bylo na večer všechno perfektní. Mně s Mads nakázala prostřít, což jsme zvládli za několik málo minut. „Vynes ještě koš, prosím tě," nařídí mi máma a vtiskne mi do náruče plný pytel s odpadky.

„V klidu, mami. Chováš se, jako by měl přijít na návštěvu prezident."

Máma mě propíchne napruženým pohledem. „Ještě nikdy sis domů nepřivedl slečnu, Bene. Chci, abychom na ni udělali dojem."

„Je to jen kamarádka, mami. Nemusíš na ni dělat přehnaný dojem."

„Radši vynes ty odpadky, děkuju," odsekne. Nasadí si žluté rukavice a pustí se do mytí nádobí, které už se nevešlo do myčky.

S pytlem v ruce opustím teplo domu. Venku na mě dýchne příjemný jarní vánek, který zaplňuje zpěv ptáků a šumění větru v korunách stromů. Ulice už je prázdná, většina lidí, co nejsou doma, jsou v tuhle hodinu ve městě a užívají si ten správný noční život. Na to jsem já ale nikdy nebyl.

Mrknu se na hodinky – 6:56. Kayla má přijít v 7. Rozhlédnu se kolem, ale nikde ji nespatřím. Vhodím pytel do popelnice a vrátím se zpátky do domu, který už zaplnil Maddiin smích. Máma domyje poslední mísy, odloží rukavice na linku a otočí se na Maddie, aby ji seřvala za pobíhání po domě, když se místností rozezní zvonek. Maddie vyskočí ze židle, na které se právě začala houpat, a rozeběhne se ke dveřím. Jakmile je otevře, skočí Kayle kolem pasu. Jestli to Kaylu zaskočilo, nedala to na sobě znát.

„Ahoj, Mads," pozdraví ji s širokým úsměvem. Maddie ji zatahá za paži, aby ji přinutila se sklonit, což Kayla udělá. Maddie jí něco zašeptá do ucha a Kayla přikývne. Jak znám Mads, ptala se jí na Šmoulinku.

Maddie šikovně zavře dveře a se spokojeným výrazem odcupitá zpátky ke stolu. To už se Kayla otočí k mámě. „Dobrý večer, paní Howardová," pozdraví ji uctivě.

„Tobě taky, Kaylo."

A pak už konečně přijde řada na mě. „Benjamine," pokyne mi.

„Ahoj, Kaylo."

„Provedeš Kaylu domem, Bene? Večeře bude až za pět minut, tak ať ji tu nenudíme," řekne žertem, i když jak ji znám, vím, že se toho opravdu bojí.

„Jasně," přitakám a pobídnu Kaylu, aby mě následovala. „Promiň za mámu. Chová se trochu upjatě, ale to jen proto, že je celá tahle situace pro ni nezvyklá," objasním jí, když se dostaneme z doslechu. Projdeme krátkou chodbou a já jí ukážu relativně velkou koupelnu.

„Tvá máma je skvělá," namítne Kayla. „Máte to tu moc hezký," pokračuje upřímně. Vstoupí do koupelny, prohlédne si akrylátovou vanu, malé umyvadlo, které překypuje hromadou sprchovým gelů a šamponů, až po stojan na ručníky, po němž se pne zelená rostlina. Beze slov z koupelny vyjde a rozhlédne se po zavřených dveřích.

„To je tvůj pokoj?" zeptá se a prstem ukáže na jediné prázdné dveře. Na dveřích od pokoje Mads je ten pověstný nápis NERUŠYT, zatímco na těch od máminy ložnice je fotka nás tří v objetí na gauči.

„Proč myslíš, že není můj tenhle?" zeptám se a kývnu hlavou ke dveřím od Maddiina pokoje.

„Protože i když jsem tě nikdy neměla moc v lásce, nikdy jsem nepochybovala o tvé inteligenci."

To mě dostane. Po tváři se mi rozlije úsměv, zatímco její rty zůstanou stažené v úzké čárce. Obejdu ji, stisknu kliku od svého pokoje a galantně ji jako první pustím dovnitř.

Můj pokoj není nic extra. Je v něm dvoulůžková postel s černým prostěradlem a bílým povlečením. Mám v ní jen dva polštáře, i když prakticky používám vždycky jenom jeden z nich. Skříň v rohu je plná tepláků a jednoduchých triček, který střídám stejně často jako ponožky. V prádelníku mám perfektně srovnané ponožky i boxerky, ale to Kayla nemusí vidět.

Přejede pohledem po místnosti, až se zastaví u dřevěného stolu s černými deskami. Udělá dva kroky tím směrem a prsty přes ně přejede, než ke mně vzhlédne. „Můžu se mrknout?"

„Jasně," přikývnu rychle, až mě to samotného překvapí. Kayla opatrně zvedne desky ze stolu a posadí se s nimi na složenou peřinu. Nohy svěsí z postele. Položí si desky do klína a s napětím je otevře.

Za ty roky, co jsem v sobě objevil kromě vášně k hokeji i vášeň pro kreslení, uchovávám svoje kresby v těhle ošoupaných deskách. Jsou v nich kresby stromů, jejichž koruny dosahují téměř až k nebi, portréty Maddie, jak se směje, zatímco si hraje s panenkou, nebo náhodný pár, který v objetí pozoroval západ slunce.

„To je úchvatný, Bene," vypadne z ní, aniž by vzhlédla od desek. Prohlíží si jednu kresbu za druhou, když mi dojde, co řekla.

„Řekla jsi mi Bene."

Teď už od desek vzhlédne. „A?"

„Ještě nikdy jsi mi tak neřekla. Vždycky jen Benjamine."

Tváře jí zrudnou. „To není pravda," zavrtí hlavou.

„Líbí se mi to," přiznám s úsměvem. Aniž by to nějak okomentovala, shlédne zpátky ke kresbám. Zrovna si prohlíží tu, na které jsem já a Flinn. „Kreslil jsem to podle fotky," prozradím jí. „Většinou kreslím to, co vidím naživo, ale někdy i jen podle fotky."

Nijak neodpoví, jen přelistuje k další kresbě. Na té je Maddie, když poprvé zvládla sama jízdu na kole. „Taky podle fotky. Máma hodně fotila, když byla Maddie malá."

„Vypadá to tak realisticky," pronese zasněně. Listuje dalšími kresbami, až narazí na jednu, na kterou jsem téměř zapomněl. Kterou jsem nakreslil před rokem, když jsem si uvědomil, co cítím.

Když mi došlo, že Kaylu Jacobsovou nevnímám jen jako sestru přítelkyně našeho kapitána.

Vzhlédne od portrétu, ve tváři překvapený výraz. „To jsem já."