Když jsme koukali na hvězdy

57. - KAYLA

„I missed you and I cried, but I said that I was alright."
- Cigarettes After Sex

Let domů byl těžší, než bych si myslela. Oba lety měly zpoždění, takže jsme místo plánovaných osmi hodin při přestupu v Londýně čekali deset.

Ale aspoň jsme toho času využili k hovoru s Georgiou, která nám volala z Říma. Popisovala nám let a jak byl personál i při nákupu letenky na poslední chvíli vstřícný. „Řím je tak úchvatný, Kaylo. Nikdy jsem neviděla krásnější město."

Básnila mi o něm a o Charlesovi celou hodinu, než se omluvila, že už musejí jít na večeři. Tak moc jsem jí to přála, ale v hloubi srdce jsem věděla, že jí to i závidím.

„Jsi nervózní?" zeptá se Wade, když nastoupíme do taxíku. Jet po známých silnicích mě zahřeje u srdce.

„V pohodě," zalžu. „Jen jsem hrozně unavená."

„To mi povídej... 24 hodin jsem nespal." Opře si hlavu a opěradlo a zavře oči. Já ho napodobím, ale po chvíli víčka zase rozlepím. Vyhlédnu do nočních kanadských ulic a při pomyšlení, že zítra uvidím Benjamina, se mi rozbuší srdce.

Celých deset dní, které jsem strávila rozvalená na pláži, zatímco mě opalovalo řecké slunce, jsem si strašně užila. Ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem si každou hodinu nevzpomněla na něj.

Každý den mě pohlcoval strach z toho, jak ho tu najdu. S kým ho najdu.

Taxikář jako první zastaví před Wadovým bytem. Rozloučíme se krátkým objetím, než se taxík rozjede k mému domovu. „Je vám dobře, slečno?" zeptá se mě prošedivělý chlapík za volantem.

Vzhlédnu ke zpětnému zrcátku a s falešným úsměvem přikývnu. „Jen jsem unavená, nic víc."

Taxikář přikývne a po zbytek cesty už nepromluví.

Když mě vyhodí před domem a pomůže mi vyndat z auta kufr, zůstanu sama. Ulici, kterou znám lépe než své boty, ozařují pouliční lampy. Je krátce po jedenácté v noci, takže na ulici už nikdo není.

Pevně sevřu držadlo od kufru, odemknu branku a následně i hlavní vchod. Jako myška za sebou zase zavřu a kufr nechám u dveří, aby kolečka nedělala rámus. Opatrně po špičkách dojdu do obýváku, kde svítí lampa vedle konferenčního stolu. Rodiče leží v objetí na pohovce. „Chtěli na tebe počkat, ale po celém dni v práci byli moc unavení," ozve se za mnou. Otočím se a když spatřím Addy, rozzářím se.

„Pojď nahoru."

Ona přikývne a pak už obě potichu dojdeme až ke mně do pokoje. Tam se jí vrhnu do náruče a rozbrečím se.

„Je to lepší?" ujistí se Addy, když ji po pěti minutách konečně pustím. Vezmu si od ní kapesník a otřu si slzy, kterým jsem nechala volný průběh.

„Promiň, nějak mě přemohly emoce."

„Taky se mi stýskalo, Kay. Bylo to tu bez tebe takový osamělý."

Pousměju se. „Tak povídej, o co jsem přišla?"

Dalších dvacet minut mi vypráví o škole a o přednáškách, o tom, jak je o tolik šťastnější, když přestala dělat roztleskávačku, o rodičích a o tom, jak jsem jim chyběla. „Máma každý večer koukala na tu naši společnou fotku nad krbem a vypadala, že se každou chvíli rozbrečí."

Vždycky jsem měla s rodiči skvělej vztah. Addy taktéž. Není to tak, že bychom byli nejlepší přátelé, ale když se jeden z nás ocitl v krizi, ti ostatní ho podrželi. Umíme si spolu povídat, hlavně mámě se sem tam i s něčím svěřím.

Bližší vztah mám ale s Addy.

„A to je tak nějak všechno," řekne a usměje se.

„A co Cameron?" zeptám se opatrně.

„V pohodě, stáhl se."

To mi nějak nesedí. „Cože? A proč?"

„Nevím, asi mu došlo, že se choval jako vůl a mohl by na to doplatit."

Nedůvěřivě si ji přeměřím pohledem. „To se mi nelíbí, Addy. Co když něco chystá?"

„Měla by ses jít vyspat, Kay. Jsi po dlouhý cestě, zítra si můžem povídat jak dlouho budeš chtít."

Neušlo mi, jak šikovně změnila téma.

Ale proč?

„On ti něco udělal, viď? Proto o tom nechceš mluvit?"

„Ne," zavrtí hlavou rychle. „Nic mi neudělal, nic mi neřekl. Všechno už je v pohodě, neboj."

Rozbolí mě hlava, což beru jako znamení, že už bych fakt měla jít na kutě. „Zítra tuhle konverzaci dokončíme, dobře?"

„Jasná věc," zazubí se a ještě jednou pevně obejme. „Jsem ráda, že jsi zpátky."

„Já taky," odvětím a poprvé za večer se usměju upřímně.

Výjimečně nová kapitola♥️