Když jsme koukali na hvězdy

46. - KAYLA

 „Live fast. Die young. Be wild. And have fun."
- Lana del Rey

„Nechápu, co vy ženský tak obdivujete na tom DiCapriovi," ušklíbne se Wade. Na obrazovce připevněné na protějším sedadle se nám zrovna přehrává první polibek Jacka a Rose z Titaniku. Každý máme jedno sluchátko, ale každý zjevně koukáme na jiný film.

„To nemáš oči? On je prostě nejdokonalejší muž, co kdy chodil po týhle planetě."

Wade natočí hlavu doleva, pak doprava, načež ji zase narovná. „Z žádnýho úhlu nevypadá nijak světoborně. Prostě obyčejnej týpek."

Poraženecky si povzdychnu a upřu pozornost na Rose, která se jím nechává malovat. „Ale musíš uznat, že ten film je fakt krásnej. Neskutečně dojemnej."

„Při zpáteční cestě koukáme na Star Wars," oznámí mi. Založí si ruce na prsou a protočí očima. „Jako sorry, ale každej normální chlap by poznal, že se ho snaží svést. Přece se před ním svlíkla."

„A to je právě ono, Wade! V tom je to tak romantický, protože on ji prostě chtěl hlavně namalovat."

Wade si odfrkne a dál to nekomentuje.

Když letadlo konečně přistane, všichni se začnou zběsile hnát ven. My si počkáme až na konec. Z palubní přihrádky si vyndáme příruční kufry, projdeme uličkou až k východu, kde se na nás zářivě usměje letuška, a pak už nám tváře ozáří řecké slunce.

Po dvou přestupech, hodinách čekání na letišti a nedostatku spánku jsme ale všichni tři tak vyřízení, že si to ani tolik neužíváme.

Vyzvedneme si kufry, odchytneme první volný taxík a ten nás odveze až k hotelu kousek od pláže. Cesta je poměrně šílená, protože ten řidič na silnici, kde je povolená rychlost 80, jeden stovkou. Když nás ale v pořádku vyloží u hotelu, Georgia mu přihodí i nějaké to dýško. „Nemůžu uvěřit, že jsme tady," prohodí Wade zasněně. V letadle jsem se dozvěděla, že v Evropě nikdy nebyl. Já byla jednou v Itálii a Francii, ale v Řecku jsem taky poprvé.

Na hotelové recepci si vyzvedneme klíče od pokojů, které máme v sedmém patře. I s kufry vyjedeme výtahem až nahoru, dlouhou chodbou projdeme až k mahagonovým dveřím. Pokoje máme krásně vedle sebe. „Myslím, že bychom měli jít spát," navrhne Georgia, která vypadá vyčerpaněji než my dva dohromady. Oba souhlasíme.

„Tak se uvidíme ráno?"

Oba přikývnou a všichni tři zmizíme ve svých pokojích.

Jakmile vejdu dovnitř, dýchne na mě vůně čistících prostředků. U dveří skopnu boty, kufr nechám stát vedle nich. Po levé straně si všimnu dveří do koupelny, která přímo září čistotou. Je malá, ale dostačující.

Projdu chodbičkou až do ložnice. Je tu manželská postel s nadýchanými peřinami, na kterých je složený ručník ve tvaru labutě. Vypadá tak pohodlně, že bych se do ní nejradši hned svalila.

Mou únavu ale překoná touha podívat se na výhled z balkónu. Vezmu za kliku a bosýma nohama vstoupím na dlážděnou podlahu. Je tu malý stolek se dvěma židlemi, ale o to impozantnější je výhled na moře. Je začátek června, takže na pláži není tolik lidí, což tomu všemu dodává na přitažlivosti.

Najednou mě i přes jet lag opustí únava. Vrátím se zpátky do pokoje, kleknu si na zem a vyhrabu z kufru plavky. V koupelně si rozčešu vlasy, po dlouhé cestě si vyčistím zuby a navoním se. Převléknu se do bledě modrých plavek a tmavých kraťasů, nasadím si sluneční brýle a do plážové tašky přihodím ručník, opalovací krém a knížku.

Sjedu výtahem až do hotelového lobby, kde se na mě usměje slečna na recepci, a s širokým úsměvem na tváři vykročím do horkého odpoledne.

Písek na pláži mě začne pálit hned jak na ni vkročím. Nasadím si zpátky žabky, které jsem si před chvilkou sundala, a přejdu k nejklidnější části pláže. Rozložím si ručník, vysvléknu si kraťasy a posadím se. Namažu se opalovacím krémem a vyštrachám z tašky knížku, co jsem si pořídila pár dní před odletem.

Doma v Kanadě moc nečtu, když nepočítám školní učebnice, a hrozně mě to mrzí. Na střední jsem bez knížky ani nevytáhla paty, ale na univerzitě na to už prostě není tolik času.

„Dobrý den, dala byste si něco?" ozve se nade mnou mužský hlas se silným americkým přízvukem. Shlédnu ke koši s jídlem, co má kolem krku, a můj žaludek mi dá silně najevo, že jsem od včerejšího večera kromě kafe nic nejedla.

„Ano!" odvětím až příliš hlasitě, což Američana rozesměje. Klekne si vedle mě, abych si mohla vybrat. Přejedu očima po pečivu a plastových kelímcích s ovocem, načež se můj žaludek ozve ještě hlasitěji.

„Pane jo, tady má někdo hlad," zazubí se Američan.

„Od včerejška jsem nejedla, jinak nejsem takový jedlík," vysvětlím mu. „A dala bych si dvě krabičky s ovocem a jeden preclík, prosím."

„Vy jste z Kanady?"

Poprvé k němu vzhlédnu a uvědomím si, že jsem byla tak zaměstnaná jídlem, že mi nedošlo, že jsem si ho ani neprohlédla. První, čeho si všimnu, je široký úsměv a perfektně bílé zuby. Ve tvářích má ďolíčky, tmavé vlasy jsou čerstvě ostříhané a vousy precizně zastřižené. Na sobě má jen tmavomodré plavky do půli stehen. Vypadá trochu jako Ben, z čehož se mi sevře srdce.

„Je to tak poznat?"

„Ten přízvuk nezapřete," zasměje se.

„Vy ten americký taky ne," opáčím, načež mi věnuje další zářivý úsměv. Když mi v žaludku opět zakručí, otočím se k tašce, abych z ní vyndala peněženku. Jenže už když do ní poprvé zahrábnu, uvědomím si, že jsem si ji nechala v hotelu. „Kurva!"

„Páni, proč tak hrubě?"

Povzdychnu si. „Já u sebe nemám peníze."

„To nic," mávne Američan rukou a položí vedle mě ovoce a preclík.

„Ale ne, to nemůžu," zavrtím hlavou.

„Jeden pán před tím mi dal velký dýško, tak to zaplatím z toho," ujistí mě s úsměvem. „Přece vás tu nenechám s prázdným žaludkem."

„Já... nevím, jak mám poděkovat."

Na moment se odmlčí, jako by vymýšlel, čím se mu můžu odvděčit.

„Večer hraju v jednom klubu kousek odtud. Můžete přijít a koupit mi drink."

Povzdychnu si. „Kdykoli jindy bych šla, věřte mi, ale nejsem tak úplně sama."

„Nevadí, zkusit jsem to musel," mrkne na mě. „To ale neznamená, že byste neměla přijít. Jo a nemůžeme si tykat?"

„Jo jasně," přitakám. Stisknu mu ruku. „Já jsem Kayla."

„Ah, krásné jméno. Já jsem Cole. A moje nabídka platí. Fakt bych rád, kdybys přišla. Klidně i s přítelem."

„Já nemám přítele, jen..."

„Je to komplikovaný, já to znám," zasměje se. „Tak buď přijď sama nebo s někým, je to na tobě. Dej mi mobil."

Bez přemýšlení ho poslechnu. „Dám ti svoje číslo a když se rozhodneš přijít, před osmou mi zavolej a já ti pošlu podrobnosti, co ty na to?"

„Tak dobře," přikývnu a on se opět usměje.

„Rád jsem tě poznal, Kaylo, a budu se těšit večer." S tím se zvedne a odkráčí pryč.