Když jsme koukali na hvězdy

6. - BENJAMIN

 „Family supposed to be our safe haven. Very often, it's the place where we find the deepest heartache.
- Iyanla Vanzant

Když se vrátíme zpátky domů, najdu mámu, jak spí na gauči. Opatrně přes ni přehodím deku, vezmu Mads za ruku a bok po boku dojdeme do koupelny na druhé straně domu. Napustím jí vanu.

„Zvládneš se vykoupat sama?"

Přikývne, ale moc jistě nevypadá. Dojde mi, že vlastně ani nevím, jestli se osmileté děti už koupají sami. Pravděpodobně ano.

„Tak já nechám otevřené dveře, dobře? Budu hned vedle."

Mads přikývne a já ji nechám v koupelně. Sám se svalím do postele. Vyndám si z kapsy telefon a když ho odemknu, objevím v něm jednu nepřečtenou zprávu.

Flinn: U Cama je párty, nechceš dorazit?

Už jsou to dvě hodiny, co mi psal, takže předpokládám, že teď už bude totálně ožralej. I tak mu ale odepíšu.

Benjamin: Sorry, hlídám Mads.

Telefon pohodím vedle sebe, podložím si hlavu rukama a vzhlédnu ke stropu. A myslím na ni.

Už se z toho pro mě téměř stal rituál. Vždycky večer, po celém dni, kdy už se zmůžu jen na ležení v posteli, v myšlenkách utíkám k ní. Vybavuju si každou vteřinu, kdy jsem ji ten den jen někde letmo zahlédl. Kdy jsem ji zastihl se smát.

Občas mě až děsí, kolikrát za den ve škole ji v davu hledám.

„Bene?" ozve se tiše z koupelny. Rychle vyskočím z postele a doběhnu do koupelny, kde najdu Mads, jak si objímá kolena.

„Stalo se něco?"

Zavrtí hlavou. „Dneska ve škole jsme měli psát sloh o našem tátovi," začne. „Všechny spolužačky psali o tom, jak je jejich táta super a pořád si s nima hraje, a já nevěděla, co psát."

S povzdechem zavřu dveře, sesunu se na zem a posadím se do stejné pozice, v jaké sedí ona. „Táta mě nemá rád?"

Ta otázka mi zlomí srdce. A já ho nenávidím za to, že si tohle Maddie myslí. „To vůbec ne, prcku," zavrtím hlavou. „Odešel přece i ode mě a od mámy."

„Ale ty si na něj pamatuješ, ne? S tebou si hrál. Tak proč se mnou ne?"

„To, že odešel, s tebou nemá nic společnýho, Mads. Náš otec nebyl dobrý člověk, jen proto odešel. Tebe miluje, tím jsem si jistej."

„Takže na mně není nic špatně?"

„Zbláznila ses? Ty jsi ta nejkrásnější a nejhodnější holka, jakou znám," odvětím jí upřímně.

Mads se uculí. „Kayla je taky hezká, viď?"

„To je," přitakám s úsměvem.

„A je s ní sranda," zazubí se.

„To je," přitakám znovu.

„Půjde s náma zase někdy na hřiště?"

Pokrčím rameny. „Doufám, že jo."

Po sedmikilometrovém ranním běhu si dám rychlou sprchu, převléknu se do šedé teplákovky a usadím se ke snídani. Mads má na sobě béžové šaty a bílé tenisky, máma už je v sesterském mundúru.

„Dobré ráno," pozdravím je s úsměvem. Vezmu si dva rohlíky a džem.

„Mads mi povídala, že jste si to včera na hřišti moc užili," začne mamka.

„Jo, nakonec jsme tam strávili spoustu hodin," přitakám a zakousnu se do rohlíku.

„Říkala, že se tam k vám přidala nějaká slečna."

„Kayla!" vyjekne Mads s vyceněnýma zubama. Mamka se zasměje.

„Kdo to je?"

„Spolužačka," odvětím neurčitě. Mamka si mě měří podezíravým pohledem. Znovu se zakousnu do rohlíku, abych na sobě nedal nic znát.

„Takže ty bereš na hřiště nějakou náhodnou spolužačku?"

„Nikam jsem ji nevzal. Byla na vyjížďce na kole a narazila na nás, tak jsme se pozdravili a Mads ji hned zatáhla na skluzavku, nic víc."

Mamka mě vezme za ruce. „Řekl bys mi, kdybys měl přítelkyni, viď, Bene?"

„Neboj, mami. Až budu mít přítelkyni, dozvíš se to jako první."

Mamka mi poděkuje, načež se zvedne od stolu, oba nás políbí do vlasů a zamíří do práce.

„Ty jsi ale práskačka," popíchnu se smíchem Mads. „Radši už pojď, ať nepřijdeme pozdě."

Maddie si sedne na zadní sedačku, zatímco já zaujmu místo za volantem. Venku už hřeje sluníčko, obloha je bez mráčku a mě zaplaví pocit, že dnešek bude úžasnej den.

Na hodinu kreslení dorazím až po Kayle. Ta už sedí na svém místě, začtená do nějaké knížky. „Kayla Jacobsová," pozdravím ji s úsměvem. Ona zvedne hlavu od knížky, prohlédne si můj ležérní outfit a rty se jí zvlní do jemného úsměvu. „Benjamin Howard."

„Dneska jsi tu včas," poznamenám.

Posadím se na vedlejší židli, zatímco ona se otočí čelem přímo ke mně. „Můžu být upřímná?"

„Vždycky," přikývnu.

„Chodívala jsem sem pozdě schválně."

Překvapeně zamrkám. „Cože? A proč?"

„Kvůli tobě," odvětí klidně. „Nakráčel sis sem vždycky jako král univerzity. Bylo ti úplně jedno, že se na tenhle kurz hlásí každoročně stovky studentů, ale berou jich jen osm. Ale jakmile tu chce místo jeden z hokejistů, trenér to zařídí."

Zmateně ji poslouchám, zatímco mi to v hlavě všechno začne dávat smysl. „Dostal jsem tu místo jen proto, že jsem se přihlásil zrovna ve chvíli, kdy jedna holka přestoupila. Trenér o tom nemá ani páru."

Tím ji evidentně zaskočím. „Fakt?"

„Fakt," přitakám. „Měl jsem štěstí, nic víc v tom nehledej."

Lehce se pousměje, ale nic mi na to neřekne. „Takže proto ses na mě vždycky tak mračila? Myslela sis, že jsem místo tady získal kvůli protekci?"

„To taky," přizná, „ale i kvůli faktu, že jsi hokejista. Dá se říct, že mám vůči hokejistům menší předsudky."

Tahle holka mě prostě nepřestává fascinovat. Kdybych se pokusil na škole najít holku, co jí fakt, že je někdo hokejista, vadí, bylo by to jako hledat jehlu v kupce sena. Prakticky nemožné.

Ale ona je jiná.

„To jsem rád."

Pobaveně zavrtí hlavou zrovna ve chvíli, kdy do třídy vejde profesor.