Když jsme koukali na hvězdy

12. - KAYLA

 „A good hockey player plays where the puck is. A great hockey player plays where the puck is going to be.
- Wayne Gretzky

„Hele fakt si to nechceš ještě rozmyslet? Mohli bychom zajít na véču do tý nový restaurace jen dva bloky odtud. Prý tam mají skvělý sushi," škemrá Nate, dneska už popáté.

„Ale no tak, třeba to nebude tak strašný," snažím se ho povzbudit. Zajedu na parkoviště před masivní stadion, před kterým už se tvoří fronty.

„Kurva, vidíš těch lidí? Tam se v životě nedostanem včas," prohlásí otráveně, zatímco já se snažím najít volné místo na zaparkování. Vjedu mezi dvě černá SUV, vypnu motor a vystoupíme do prosluněného odpoledne.

„Klídek, Addy slíbila, že nás vyzvednou u vchodu pro personál."

Nate si odfrkne, zatímco bok po boku projdeme kolem těch davů, až dojdeme k nevýrazným dveřím na zadní straně budovy.

Kayla: Jsme tu.

Odešlu zprávu Addy a za necelých pět minut už nás přivítá její vysmátý obličej. „No konečně! Bála jsem se, že nedorazíte."

„Přece jsem slíbila, že přijdeme," připomenu jí, načež mi skočí kolem krku. Když se odtáhne, všimnu si, že má na sobě červený dres s kanadskou vlajkou na hrudi a jakmile se otočí, aby nás dovedla do haly, vykoukne na mě přes celá záda nápis WHITE a pod ním číslo 14.

Před vstupem do haly si s Natem koupíme nachos a dvě Coca-Coly, posléze následujeme Addy do přední řady, kde už sedí její vyfešákované kamarádky s dresy Camerona Whitem na těle. Protočím nad tím výjevem očima.

Posadím se na sedadlo vedle Addy, Nate vedle mě obsadí poslední volné, krajní sedadlo. Povzbudivě se na něj usměju, načež on se jen opět ušklíbne.

Během třiceti minut se stadion naplní téměř do posledního místa. Celá naše fanouškovská základna má buď dres svého oblíbeného hráče, čepici s logem naší univerzity nebo šálu v rudé barvě. Jen já s Natem tu sedíme v bundách, bez nějakého fanouškovského oblečení. Když teda pominu Benjaminův dres, co mám pod péřovou bundou.

Po dalších třiceti minutách se na led za zvuků bujarého potlesku vřítí soupeřův tým v bílých barvách, hned poté následuje naše mužstvo zahalené v temně rudé. Addy okamžitě po spatření Camerona vyskočí na nohy a začne zběsile hulákat a tleskat.

Na velké televizi u stropu se objeví čas a skóre 0-0, na ledě zůstane jen prvních pět hráčů z každého týmu a ti zbývající se sjedou na střídačky. Až v ten moment mi dojde, že sedíme přímo u střídačky plné červených dresů.

Prvních deset minut zápasu jsem se snažila zorientovat ve hře. Pořád jsem se Addy na něco ptala a ona se mi pokoušela vysvětlit význam zakázaného uvolnění, ofsajdu nebo co do háje znamená hra v oslabení. Během těch deseti minut gól nepadl.

Právě čtvrtou formaci na ledě vystřídala opět první, ve které hraje i Ben. Poznala jsem ho jen podle čísla 26 na zádech a později i podle toho, jak ladně se s pukem pohyboval. Nedělalo mu téměř žádný problém zbavit se obránců, kteří se pak za ním hnali jako splašení, zatímco on už střílel na bránu. Neúspěšně.

První třetina skončila se skóre 0-0.

„Teď je zhruba 15 minut pauza, pak začíná druhá třetina," vysvětlí mi Addy hned potom, co se širokým úsměvem mávne na Camerona, jenž právě opouští střídačku. Addy se i s jejíma přemalovanýma kámoškama zvedne ze sedadel. „Skočíme si na záchod, jdeš taky?"

Zavrtím hlavou. „Dík, ale nejsem zrovna na tohle společný čůrání," ušklíbnu se. Addy pobaveně zavrtí hlavou, než se přidá ke svý partičce.

„Tak co, nudíš se hodně?" zeptám se Nata, který se právě cpe nachos. Divím se, že je ještě nesnědl všechny.

„Ale ne, je to celkem dobrý," uzná. „Sice by bylo lepší, kdyby někdo skóroval, ale jinak je to rozhodně menší nuda, než jsem myslel."

S úlevou se na něj usměju. „Jsem ráda, že tu se mnou úplně netrpíš."

V tom mi cinkne nová zpráva. Vylovím mobil z kapsy od bundy a zobrazím si zprávu od Benjamina.

Benjamin: Nezapomněla sis něco obléct?

Pobaveně zavrtím hlavou.

Kayla: Myslím, že mám na sobě všechno, co potřebuju.

Druhá třetina začne stejně neklidně jako ta první. Napětí mezi protihráči je cítit na sto honů. Celá první půlka zápasu je plná pošťuchování, narážení do mantinelů a slovních narážek, které takhle zblízka dobře slyším. Nate zleva nervózně klepe nohou, Addy si zprava okusuje nehty, což je něco, co dělá už odmalička, když je ve stresu.

Když se pět minut před druhou sirénou jeden z našich hráčů sveze na led po tvrdé srážce od protihráče, rozhodčí zvedne ruku, což znamená trest, jak mi vysvětlila Addy. Hráč s číslem 62 v bílém dresu se neochotně doplazí na trestnou lavici, zatímco se na led přesune pět hráčů vybraných na přesilovky. Mezi nimi je i Ben.

Rozklepanými prsty si rozepnu zip od bundy přesně ve chvíli, kdy se otočí mým směrem. Sesunu si bundu z ramen, složím si ji na klín a zůstanu v dresu, který jsem od něj dostala. A i když mu nevidím do tváře, vím, že se usmívá.