Když jsme koukali na hvězdy

40. - KAYLA

 „It hurts because it matters."
- John Green

Na tyhle dny se vždycky těším celý rok. Georgia leží ve svých jednodílných plavkách na lehátku pod slunečníkem, čte si nějaký zamilovaný román a na klíně jí pochrupuje Šmoulinka, já připravím něco k jídlu a Wade se prochází po zahradě jenom v plavkách.

Když jsem Wada poznala, bylo mi 18 a byla jsem ve druhém ročníku na střední. Wadovi bylo 25 a byl to první kluk po Julianovi – hokejistovi, co mi na střední zlomil srdce – co se mi líbil. Jenže já byla mladá a nezkušená a snila jsem o lásce jako z pohádky. A on ani náhodou nesplňoval moje kritéria. Ne že by je nějak splňovat chtěl.

Byl to takovej ten typicky zlej kluk, co si užíval toho, jak dobře vypadá. Já pro něj byla jen malá bláznivá holka, což nebylo tak daleko od pravdy. Nevadilo mi to, stačilo mi se na něj jen dívat, jak bez trička seká trávník nebo jak pak jen v boxerkách s vlhkými vlasy skáče do bazénu.

I když mě to pobláznění už přešlo, nikdy se mi neomrzí sledovat hru jeho svalů, když zvedne ruce nad hlavu, spojí je k sobě, pokrčí se v kolenou a jedním ladným skokem skočí šipkou do osvěžující průzračné vody.

Ten skok nás obě s Georgiou pocáká. „Nemůžeš tam skákat nějak lidsky, blbečku?" oženu se po něm, když se vynoří nad hladinu a vyklepe si vodu z vlasů. Zakryje si oči před sluncem, aby na mě viděl, a schválně po mně tou druhou rukou cákne.

„Wade! Mám na sobě tričko!"

„Tak proč si ho už konečně nesundáš a neskočíš za mnou? Ta voda je úchvatná!"

„Měla bys ho poslechnout, drahoušku. Najíst se můžeš pak." Shlédnu ke svému talíři s melounem, kterého už jsem snědla tak půl kila, a s povzdechem ho odložím na skleněný stůl. Zvedne se z proutěné židle a přetáhnu si přes hlavu ještě stále zpocené tričko. Posadím se na okraj bazénu, Wade připlave ke mně. Pokusí se mně stáhnout dolů, ale já se po něm oženu. „Musím jít vlastním tempem, je ti to jasný?"

„To říkáš každej rok," ušklíbne se a bez otálení mi sevře zápěstí a stáhne mě za sebou pod vodu. Rychle od něj odskočím a začnu na něj cákat.
„Ty idiote!"

„Copak, princezničko? Je ta voda na tebe moc chladná?"

Napruženě po něm skočím a vší silou mu ponořím hlavu. Pod vodou ale nezůstane moc dlouho, protože mě bez problémů přemůže. Chytne mě pod zády a pod koleny a zvedne mě na vodu, jako bych nic nevážila.

„Pusť mě! Dej mě dolů!" křičím, ale on mě neposlouchá. Dojde se mnou ke schodům, vyjde je a rozeběhne se se mnou po zahradě. Oběhne jednou celý dům a pak i se mnou v náručí skočí zpátky do bazénu. Když se vynoříme, oba se smějeme jako o život.

Po pár hodinách blbnutí ve vodě už jsme oba tak vyřízení, že se jen svalíme na lehátka a necháme se opalovat sluníčkem, které i v sedm večer pořád hřeje. Georgia už si šla lehnout, takže jsme na zahradě jen se Šmoulinkou, která se vyhřívá v pelíšku u dveří.

„Děkuju za dnešek, Wade. Přesně tohle jsem potřebovala."

Usměje se na mě. „Rádo se stalo, prcku."

„Víš, že tohle oslovení nesnáším."

„To vím," mrkne na mě, pak zvážní. „Víš, že se mnou můžeš mluvit, kdybys chtěla, viď?"

„Vím a vážím si toho, ale myslím, že chci ještě dneska zůstat v tomhle světě."

„V jakém světě?"

„Kde mám Šmoulinku, Georgiu a tebe. Nic víc momentálně nepotřebuju."

„Tenhle svět mám taky rád," přitaká. Založí si ruce pod hlavou a zavře oči. „Občas je jedinej, ve kterým se cítím v bezpečí."

„Mám to stejně. Vždycky, když se odtud vrátím domů, nečeká tam na mě nic než bolest a trápení. Ale když jsem tady, cítím se tak neskonale šťastná. Občas bych si přála být jenom tady."

„Já taky, Kaylo. Já taky, věř mi."

„Nikdy jsi mi nevyprávěl o svém světě, Wade," nadhodím opatrně.

„Není v něm nic zajímavýho. Bydlím v bytě s jednou ložnicí a obývákem spojeným s kuchyní, občas si zajdu na panáka do baru, co mám pár minut chůze od domova, a někdy koukám s kámošema na hokej. Tím to končí."

„Takže nemáš přítelkyni? Rodinu?"

„Moji rodiče žijí v Austrálii, sourozence ani přítelkyni nemám."

„To zní hrozně osaměle."

„Mně samota nevadí," pokrčí rameny. „Vlastně jsem za ni většinou rád, ale občas, když se probudím a vedle mě nikdo není, sevře se mi z toho srdce. Z toho pocitu, že na mě nikdo nikde nečeká, víš? Už mi bude srdce a nemám nikoho, s kým bych chtěl strávit zbytek života. Založit rodinu."

Všimnu si, jak se mu v očích zalesknou slzy. Rychle nad tím mávne rukou. „Ale tohle jsem nechtěl řešit. Jen jsem prostě chtěl říct, že jo, občas se cítím sám. Osamělý."

Pohlédnu mu do oříškových očí a spatřím v nich totéž, co se zračí v těch mých. Smutek a bolest. „Proč jsi mi před čtyřmi lety neřekla, co ke mně cítíš?" zeptá se náhle.

„Cože?" zamrkám překvapeně.

„Slyšelas."

„Tys věděl-"

„Že mě miluješ? No jasně, že jo. Nedalo se to přehlédnout."

„Tak teď se cítím trapně," zasměju se. „Proč jsi mi ty neřekl, že to víš?"

„Protože jsem necítil to samé a nechtěl jsem ti ublížit přímým odmítnutím."

I teď, po těch letech, mě to zabolí.

„Tak proč to vytahuješ teď?"

„Protože teď chápu, jak ses cítila."

Chvilku mi trvá, než mi to sepne. „Ty mě miluješ?"

Wade se uculí. Opře si hlavu a opět zavře oči. Hned na to je otevře a otočí se čelem ke mně. „Když jsme se poznali, byla jsi nezkušená holka, co nevěděla, co chce. Jasně, líbila ses mi, ale až s věkem jsi vyspěla v ženu, do které jsem se zamiloval. Záříš jako hvězdy na obloze v temnou noc, vnášíš mi do života světlo už jen tím, že se na mě usměješ, Kaylo. Já vím, že to zní kýčovitě, ale za život jsem nepoznal žádnou holku, jejíž úsměv by mě přinutil se taky usmívat."

Srdce se mi při jeho slovech bolestně svírá. „Já... nevím, co na to říct."

„Nemusíš nic říkat, vím, že už jsi jinde. Od chvíle, kdy jsi sem přivedla toho kluka, mi bylo jasný, že jsi do něj blázen. Stejně jako on do tebe. Věděl jsem, že nemám šanci, a nevadí mi to. Občas se to prostě stane – správná osoba, ale v nesprávný čas," pousměje se. „Promiň, ale musel jsem ti to říct. Doufám, že to mezi náma nic nezmění."

„Jasně, že ne," zavrtím hlavou. Natáhnu k němu ruku a on ji stiskne. „Vždycky tě budu svým způsobem milovat, Wade. Vždycky v tobě budu mít bezpečné místo."

„Jsem rád tvým bezpečným místem, Kaylo Jacobsová. Nic jiného nepotřebuju." Pustí mou ruku a napřímí se do sedu. „A teď mi řekni všechno o tom klukovi, kvůli kterýmu jsi potřebovala utéct ze svého světa."