Když jsme koukali na hvězdy

5. - KAYLA

 „Sometimes I wish I could go back in life, not to change things, but just to feel things twice."
- Drake

Když jsme s Addy konečně dorazily domů, obě jsme zmizely ve svých pokojích. Ona pravděpodobně pospíchala, aby si mohla volat s tím svým kreténem, já abych se vrhla na učení. Poslední dobou je čím dál těžší skloubit sport a koníčky se školou, proto se snažím každou volnou chvíli využít naplno.

Po třech hodinách ležení v učebnicích a zápiscích to konečně vzdám. Co jsem se nenaučila doteď, už se stejně nenaučím. Uklidím si stůl, učebnice zastrkám do batohu a i když bych se nejradši svalila do postele a šla spát, vím, že ještě musím na kolo.

Převléknu se z tepláků do černých legínů a bílé mikiny přes hlavu. Spletu si vlasy do dvou copů a se sluchátky a mobilem seběhnu schody dolů. Rodiče zrovna koukají na film.

„Jdu na kolo," oznámím jim. Táta se na mě otočí a zamračí se.

„Takhle pozdě? Neměla bys ten sport tak přehánět, Kay."

„Děsně dlouho jsem se učila a potřebuju čerstvej vzduch, abych vypnula. Dám pozor, tati," ujistím ho s úsměvem.

„Užij si to, zlatíčko," popřeje mi mamka. Usměju se na ni, nasadím si sluchátka a zamířím do garáže, odkud si vezmu kolo a vyjedu na ulici.

Na kole se snažím jezdit alespoň jednou týdně, i když ne vždycky se mi to povede. Ale vždycky, když se na vyjížďku dostanu, jedu stejnou cestou.

Po silnici jedu pořád rovně, až dojedu na most, který pruhem pro cyklisty přejedu a sjedu z něj dlouhým kopcem až na cyklostezku, která vede kolem řeky. Nad řekou právě zapadá slunce, které barví oblohu do oranžova. Moc lidí tu není, v tuhle hodinu ani není divu.

Z druhé strany míjím pomalu zavírající stánky s pitím a jídlem, golfové hřiště a prolézačky pro děti. Vždycky, když se sem jedu projet, si slíbím, že musím jezdit častěji.

Když mi skončí písnička, uběhne pár vteřin, než se spustí další. A během těch málo vteřin zjistím, že je všude ticho. Zaslechnu šumění vody a v dáli slabý zpěv ptáků, kteří už ulehají ke spánku. Je tu krásně.

Právě ve chvíli, kdy mě napadne, že už bych to měla otočit, míjím hřiště s pestrobarevnými prolézačkami. Nějaký chlápek si na něm právě hraje s malou holčičkou. Až když se podívám blíž, mi dojde, že tím chlápkem není nikdo jiný než Benjamin Howard.

Zabrzdím a kolo opřu o stojánek. Sundám si z hlavy helmu, pověsím ji na řídítka a vrátím se pohledem zpátky k prolézačkám. Malá holčička právě leze po žebříku na skluzavku, po které se se smíchem sklouzne dolů. Bezmyšlenkovitě za nimi zamířím.

„Kaylo?" ozve se Benjaminův překvapený hlas. Holčička se mu přitiskne k noze, jako by jí instinkt napovídal, aby se chránila.

„Promiň, nechtěla jsem vás tu rušit."

„Nerušíš," odvětí rychle. „Už jsme tady stejně příliš dlouho."

Shlédnu pohledem k malé tmavovlásce a kleknu si před ní. „A ty jsi?"

„To je moje mladší sestra Madelaine."

„Mads!" opraví ho napruženě.

„Ahoj, Mads. Já jsem Kayla," představím se jí s úsměvem a napřáhnu k ní pravačku. Ona ji nejistě stiskne a rychle zase stáhne.

„Ty jsi Benova holka?"

Pobaveně zavrtím hlavou. „Benjamin je můj spolužák z kreslení."

„Aha," kývne chápavě. „Já už taky chodím do školy."

„Taky aby ne, už jsi velká holka."

Mads se zářivě zazubí. „To jsem!"

Benjamin nás s pobaveným úsměvem pozoruje a vypadá, že si užívá, když Mads upne pozornost na někoho jiného.

„Sklouzneš se se mnou?" zeptá se mě Mads. „Ben je nudnej a nechce."

„No to je jasný, že sklouznu," přikývnu s úsměvem. Mads zatleská svýma malýma ručičkama a úsměv na tváři se jí ještě rozšíří. Rozeběhne se k prolézačce a já po delší době mrknu po Benjaminovi.

„Nemusíš se s ní klouzat," zavrtí hlavou. „Umí být dost... otravná."

„Vůbec ne," namítnu. „Je skvělá."

Rozeběhnu se ke skluzavce, vyšplhám na ni a kleknu si vedle Mads, která na mě čekala. „Sklouzneme se spolu?" navrhnu jí a ona nadšeně přikývne. Posadím se na skluzavku, vezmu si ji na klín a spustím se dolů. „To byla paráda!" jásá. Její nadšení je tak nakažlivé, že si to užívám i já.

Sklouzneme se takhle ještě aspoň pětkrát, než už ji odchytí Benjamin s tím, že už je pozdě a musí jít. „Ne, já ještě nechci!" křičí Mads a snaží se mu vykroutit z náručí. Chytnu ji za ručičky a odtáhnu ji od něj. Kleknu si před ni.

„Já už taky musím jet domů, Mads. Navíc tvůj brácha má určitě ještě spoustu práce."

„A přijdeš za námi ještě někdy?" zeptá se mě s nadějí v očích.

„No jasně, že jo," odvětím bez přemýšlení. „Domluvím se s tvým bráchou a zase se někdy půjdeme klouzat, dobře?"

Mads nadšeně přikývne. „Běž si obout boty, jo?" požádá ji Benjamin a já si až teď všimnu, že tu doteď pobíhala jen v ponožkách. Mads přikývne a odběhne kousíček od nás, kde se posadí do písku a začne si krkolomně nazouvat tenisky.

„To jsi nemusela dělat."

„Já vím, že ne, ale fakt jsem si to užila. Netušila jsem, že může být s dětmi taková sranda," zazubím se.

Benjamin se na mě culí a já opět cítím, jak rudnu. Proč na mě takhle musí působit, do háje?

„No, nicméně ti fakt moc děkuju. Jsem rád, že jsem měl chvilku klid."

„Rádo se stalo, Benjamine."

S úsměvem zamávám na Mads, která mi zamává nazpátek, a když zamířím ke svému kolu, Benjamin na mě houkne. „Budeme tady i zítra, kdyby ses chtěla stavit."

Pousměju se na něj. „Dobrou, Benjamine." Nasadím si helmu, nasednu na kolo a rozjedu se zpátky domů.