Když jsme koukali na hvězdy

4. - BENJAMIN

„Here comes the sun, and I say, It's alright."
- The Beatles

Po dvouhodinovém tréninku na ledě se s klukama odebereme do sprchy. Pustím na sebe studenou vodu, abych se probral, převléknu se do čistých boxerek, tepláků a mikiny s kapucí a zamířím ven k autu.

Venku je příjemných 15 stupňů, jaro je v rozpuku a já slastně zavřu oči, když mě ozáří hřejivé sluneční paprsky. Miluju tohle počasí, protože mě dokáže nabít takovou energií, jako nic jiného.

Možná kromě Kayly Jacobsové, která právě vybíhá ze školy s růžovým batohem na zádech a slunečními brýlemi na očích. Nevšimne si mě, tudíž nemusím skrývat, že ji pozoruju.

Má na sobě světle džínové lacláče a bílé tričko s krátkým rukávem, na nohou čistě bílé tenisky. V tmavých vlasech se jí odrážejí sluneční paprsky, na tváři spokojený výraz.

Mozek mi říká, abych si dřepl do auta a odjel domů, ale srdce mě donutí jít za ní.

„Kayla Jacobsová," začnu jako obvykle. Zvednu hlavu od telefonu a na rtech se jí objeví náznak úsměvu.

„Benjamin Howard. Co ty tady?"

„Akorát nám skončil trénink, takže mířím domů."

Změří si mě podezíravým pohledem. „A nemáš náhodou auto tamhle?" Prstem ukáže na druhou stranu parkoviště.

„Jsem rád, že víš přesně, kde se nachází moje auto, Kaylo."

Kayla se uchechtne a shlédne zpátky k obrazovce telefonu. Po pár vteřinách ho zamkne a schová do kapsy od lacláčů. „Čekám tady na Addy. Přednáška jí skončila už před půl hodinou, ale pořád ještě nevyšla ven. A na zprávy mi neodpovídá."

„Možná čekala na Cama," nadhodím, načež si odfrkne.

„Na to jsem jí dobrá – čekat, až se domuchluje se svým odporným přítelem, skvělý."

Rty se mi stočí do úsměvu. „Jsi prostě moc hodná, než abys jí řekla, ať si sežene vlastní odvoz."

„Nevíš, jaká jsem," zavrtí hlavou. „Neznáš mě."

„Jsi Kayla Jacobsová. Chodíš se mnou na kreslení, bydlíš v rodinným domku se svou otravnou sestrou Adrianne, rodiči, jejichž manželství je jak ze žurnálu, ale nejradši trávíš čas sama se sebou. Ráda plaveš a běháš. Nesnášíš večírky." Udělám krok směrem k ní a zastrčím jí vlas, co se jí uvolnil z drdolu, za ucho. „A máš zlatý srdce."

Kayla na mě zírá naprosto zaskočeně. Tváře se jí zbarvily do sytě červené. „Tak co, Kaylo? Znám tě?"

„Kay!" ozve se tak náhle, až leknutím nadskočí. Oba trhneme hlavou za hlasem, který nepatří nikomu jinému, než její sestře. „Jé, nazdar, Bene," pozdraví mě zvesela.

„Ahoj, Adrianne."

„Kdes byla?" vyjede na ni Kayla. „Mělas na mě čekat u auta a nebereš mi telefon! Myslela jsem, že už jsi odjela."

„Klídek, Kay. Zastavila jsem se za Camem."

Pobaveně se uchechtnu. „To je fuk, hlavně už pojď. Chci jet ještě do posilky a už teď mám zpoždění," řekne Kayla. Adrianne přikývne, s širokým úsměvem na mě mávne a skočí na sedadlo spolujezdce ve svojí úzké roztleskávačské uniformě. Kayla si sedne za volant a těsně než vyjede, se na mě pousměje. Jen trošku, skoro neznatelně. Ale i to se počítá, když jde o Kaylu Jacobsovou.

Zaparkuju před naším přízemním cihlovým domkem, který se nachází jen kousek od školy. Zasunu klíč do zámku zrovna ve chvíli, kdy někdo z druhé strany zatáhne za kliku a otevře.

Shlédnu ke svojí mladší sestřičce, která se na mě zářivě usmívá.

„Ahoj, Mads," pozdravím ji a zvednu ji ze země. Maddie se na mě zazubí a pevně mě obejme.

„Smrdíš," prozradí mi. Pobaveně se zasměju. Dojdu s ní v náručí do kuchyně, kde narazím na mamku se zástěrou kolem pasu.

„Nazdar, mami," usměju se na ni. Máma se otočí a utře si špinavé ruce do zástěry. Políbí mě na tvář.

„Jak ses měl?"

Položím Maddie na zem a ta si odběhne do obýváku hrát s panenkami.

„Dobrý," odvětím. „Přednášky utekly rychle, trénink mě bavil. Myslím, že se v poslední době jako tým fakt zlepšujeme."

„Tak to ráda slyším," usměje se.

Moje máma je ta nejsilnější ženská na světě. Dva roky po narození Maddie nás můj otec opustil kvůli nějaký mladší ženský, co s ním vydržela měsíc, než ho odkopla kvůli stejně starýmu amantovi. Otec pak přišel s prosíkem a chtěl se vrátit zpátky. Ještě teď si zřetelně vybavuju tu ránu, kterou způsobilo prásknutí dveří mou mámou.

Už šest let žijeme jen ve třech a nikdy jsme nebyli šťastnější. Jo, je to těžký. Máma musí hodně pracovat, já chodím po brigádách, abychom utáhli dům a všechny ty přidružený věci, ale přesto jsme milionkrát šťastnější než jsme kdy byli s otcem.

„Budeš večer doma nebo někam jdeš?"

„Myslel jsem, že bych vzal Mads na hřiště, co ty na to? Mohla by sis dát vanu nebo si něco pustit a mít na chvíli klid."

Máma se na mě vděčně usměje. „To bych moc ocenila, Bene. Děkuju."

„Madelaine," křiknu na svou mladší sestřičku, která se přiřítí z obýváku, aby mě kopla do holeně.

„Jsem Mads!"

Zazubím se na ni. „Co kdybychom spolu zašli na hřiště?"

Maddie si odfrkne. „Na hřiště chodí mimina."

„A ty snad nejsi mimino?" namítnu. Ona se uraženě zamračí a založí si ruce na prsou. „To teda nejsem! Je mi už 8!"

„Dělám si srandu, prcku. Jasně, že nejsi mimino. Navíc na hřiště chci jít hlavně kvůli sobě," zalžu.

„Vážně?"

„Že váháš! Miluju houpačky." Což není tak daleko od pravdy, napadne mě. „Tak se šupej převlíknout, ať vyrazíme."