Bylo nesmírně chladné ráno. Světlo hvězdy Tarui sotva ozařovalo komnaty a sály převelikého paláce, ve kterém se teprve probouzel život. Ale ten nejdůležitější člen celého společenství, ten, ke kterému se obraceli a důvěřovali mu, ten, který když mluvil, hltali každé slovo, ten je již dávno vzhůru. Královna sedí na trůně, přes opěradlo má nedbale přehozené nohy. V temném světle Tarui se celým sálem lesknou její černé, beraní rohy, které se majestátně tyčí z jejích hustých, stejně tmavých vlasů, které má svázané do drdolu, upevněné stříbrnou sponou, na které je ozdobou sup s roztaženými křídly. Její líce ji div neprolezou tváří a v jejích očích se leskne cosi nebezpečného. Její oči, černější než ta nejčernější noc, pohlíží na sál a netrpělivě očekávají, až uvidí toho, an koho čekají. „U Sikiry, kde je? Ještě jednou a uřežu mu uši!" syčí královna, až se jí tesáky lesknou.
Najednou se otevřou dveře. Do nich vejde statný, vysoký Midril mající na sobě honosnou košili, tmavě fialový kabát, který mu na ramenou doplňuje brnění, stejně jako na kolenou a kolem pasu. Kalhoty má úzké přesně na míru. Na rukou má rukavice z drahé kožešiny a jezdecké boty. Na hlavě se pyšní vlnitými hustými, tmavě hnědými vlasy, tmavě hnědýma očima s podivně uhrančivou jiskrou a kráčí s majestátním, až namyšleným pohledem. Ten ho ale velmi rychle přejde, když si všimne královnina výrazu. Ta se napřímí a prudce si stoupne před trůn. Midril k ní opatrně přijde, nejistě polkne a pohlédne jí do očí: „Já-"
„Kde jsi takovou dobu?" utrhne se na něj vládkyně chladně.
„Omlouvám se, Veličenstvo, promiňte mi to. Zdrželi mě."
„Kdo tě zdrží, Arode, aby sis dovolil přijít pozdě?" Arod chvíli mlčí, ale jeho paní ho probodává pohledem tak urputně neoblomým, že se přizná.
„Nějací pobudové, ani nevím, kdo to byl. Nedali se odehnat, promiňte mi to. Už se to vícekrát nestane." Královna se na něj důkladně podívá a nepříjemně se usměje: „To ne, nestane." Pak poodstoupí a otočí se zpět ke trůnu s úmyslem se na něj posadit: „Neseš alespoň nějaké zprávy?" Arod se narovná. „Nesu, Veličenstvo. Myslím, že budete mít radost."
„To se uvidí," řekne královna trpce a na trůn se posadí. Arod udělá pár kroků blíže a úslužně si proměje ruce: „Co vím, a co jsem také mohl vidět, míří sem spousta otroků. Na Mehirské stezce jich jsou stovky. Viděl jsem je před několika dny, takže teď mohou být někde u hranic Dreoye. Jsou na polovině cesty. Ženou jako střely. Další zprávy mám o otrocích z Ieky. Tam jich tedy prý není tolik, ale místní sebrali úplně všechny. Půjdou přes řeku Midraner, aby doplnili zásoby. Otrokář Derel říkal, že se tam pak prý všichni sejdeme. Je to tak?" Královna chvíli zůstane zticha a pak je tiše odpoví: „Ano, je." Arod kývne hlavou a pokračuje: „ V Iekce jsem neměl možnost být, ale myslím, že vše, co jsem vám řekl, je pravda. Soustředil jsem se na náš čas setkání."
„Nepovídej."
Arod mlčí. „Promiňte," omluví se za ne zcela vhodná slova.
„A o vojácích zprávy nemáš?"
„Ne, paní, o nich ne. Zkuste se zeptat-"
„Na toto nebyla položena otázka!" rozkřikne se královna. Arod na ni upřeně zírá a za zády si hraje s prsty, jakoby byl nervózní, ale není.
„Přestaň," sykne nepříjemně královna a Arod dá ruce podél těla.
„Byla bych ráda, aby sis to tu vzal do parády, Arode," začne královna na novo, „víš, jak se věci mají a jak se k nim máš postavit. Chci po tobě, abys měl veškeré věci, co se týká počtu vojáků a otroků na starost. A abys na to nebyl sám, pomůžou ti Drachir s Lachimem. Rozumíš?"
ČTEŠ
Lidé z Rohmidru
Fantasy//PROBÍHÁ ÚPRAVA// Jela si pro pomstu. Lidé ji vzali vše, na čem ji záleželo. Vzali ji otce, vzali všem krále. A teď, když je královnou, se může odvděčit. Může se pomstít. Není ovšem sama, kdo chce odplatu. Za jejími zády je nepřítel. Větší, než si...