Lidé z Rohmidru

Pomocnice nadevše

Doprdele, kde sakra je? Projel jsem už celé město, nikde po ní není ani stopy!

Aroda žene za Coryou čím dál větší strach o vlastní život. Nemá čas. Jsou to dva dny, co utekla a nepochybně po něm už pátrají královniny hlídky. Nikdo ho ale nemohl slyšet. Nikdo nemohl zjistit, že to zjistil první.

První.

To slovo mu nahnalo husí kůži. Tak prokouknutelná, nikdo ji nepoznal. A teď, kvůli té naivní naivitě, neví, jestli se dožije dalšího dne. Kdykoli ho mohou najít. Cítí se jako štvanec, jako zběh, přesto není. Právě naopak. Musí ji najít, musí ji najít dřív než kdokoli jiný. Pokud ji do Lodi přivede on, bude mu všechno, všecičko, co udělal zlého nebo nelogického odpuštěno. Slova mu tentokrát nepomohou. Musí konat.

Jeho kůň náhle zastaví. Arod skloní hlavu ke koňským nohám a zadívá se na prašnou zem. Je na ní stopa. Stopa podobná člověku. Podrážka podala obtisk, který žádná lidská bota neměla. Byla to bota Midrila.

Težko mu však stopa pomůže, když se po zdevastovaném městě pohybuje desítky jeho druhu. Možná by stál na místě se zamyšleným výrazem, kdyby neuslyšel suštění. Trhne hlavou a zadívá se směrem původu zvuku. Prudce škubne otěžemi, koně otočí a pomalými, důležitými kroky se rozjede k místu.

Za rohem se skrývá něco, co ještě nikdy neviděl, ačkoli to znal a věděl o tom.

Před očima bylo dítě, asi šestileté, osiřelé, které v liduprázdném městě zůstalo. Arod si jej důkladně prohlédl a chladně se na něj pousmál. Dívka na něj hleděla zaujatě, beze strachu.

„Ahoj," pozdraví ji Arod. Dívka mlčí.

„Ahoj," ozve se po chvíli.

Mohla by mi pomoci, zamyslí se Arod, s dětmi se dá lépe manipulovat.

„Jak se jmenuješ, zlato?" zeptá se jí.

„A ty?"

„Arod," řekne Midril a usměje se.

„Máš hezký jméno," pochválí mu ho dívka.

„Děkuju, miláčku. Ale jak se jmenuješ ty?"

„Ravi," odpoví a uhne očima stranou.

Výborně, jde ti to skvěle, hochu, myslí si Arod. Chvíli sedí mlčky v sedle a pak z koně seskočí. Přidřepne si k nebojácné dívence.

„Ravi, jak to, že jsi tady? Kde máš rodiče?"

„Nemám rodiče," řekne dívka a ihned uchopí Arodovy rohy, „někam odešli a už se nevrátili." Arod chvíli sleduje její činnost a pak pokračuje: „A jak víš, že se nevrátí, drahoušku?"

„Je to dlouho, nevíc mi to slíbili a maminka nikdy sliby neporuší. Už asi nejsou," odpoví s naprostým klidem v hlase, až Arod znervózní.

„Líbí se ti mé rohy?" usměje se.

„Taky bych chtěla takové mít."

„Poslouchej, Ravi, viděla jsi tady taky někoho s rohy?"

„Ne, jenom tebe, Arode."

Možná se musím zeptat jinak.

„A neviděla jsi holčinu s bílými rohy?"

„Když nikoho, tak nikoho," řekne Ravi neústupně.

„Dobře, dobře," kývne hlavou Arod, „hele, a nechceš mi ji pomoct najít?"

„Proč ji hledáš, Arode?"