Lidé z Rohmidru

Prasklo to

„Pusťte mě," slyší trojice důvěrně známý hlas. Po schodech sejde Arod a opovržlivě se podívá na Barnabáše se Šarlot. Jeho cíl je však Corya. Udělá pár kroků a otevře mříže do Coryiny cely.

„Raději je nezapomeňte zavřít," neodpustí si poznámku Corya.

„Neboj, tentokrát tě musím pustit."

Corya překvapeně lapne po dechu: „Mě?"

„Královnin příkaz, prý tě ještě potřebuje," vysvětlí Arod a vezme Coryu za límec: „Jdi," popostrčí ji vpřed. Corya vykročí a cestou se zadívá na dvojici. Barnabáš nadějně chytne rukama mříže, Šarlota se na ni nenávistně mračí. Arod Coryu vyvede ven.

„Opucuj se trochu," pobídne ji, „po pár dnech na tobě moc špíny nebude."

„Co, že mě najednou královna potřebuje?"

„Vlastně je ten důvod trochu jiný," zavrtí sebou Arod a chytne Coryu kolem ramen, „prosím." Corya se zamračí, ale neptá se a vyjde. Má u sebe kapesní nožík, při nejhorším si pomůže. Dojdou až k Arodově komnatě.

„Vejdi."

„Co po mě chcete?"

„Zatím nic," mávne rukou Arod a oba vstoupí do jeho pokoje. On za sebou zamkne.

„O co jde?" zeptá se netrpělivě Corya.

„Víš, zatímco jsi byla zavřená, se mi v hlavě usadil brouk, a nedal mi spát." Podívá se přitom na její rohy. Corya si jeho uhnutí očima povšimne a naskočí ji husí kůže, přesto nedá nic znát.

„Co vás na mých rohách tak zaujalo?" pousměje se hraně.

„Budeš se divit, ale tvé rohy," odpoví Arod a udělá pár kroků vpřed, „mám totiž pocit, že se při tvém famozním útěku stalo něco, co se stát nemělo."

Kurva, kurva, kurva.

„O čem mluvíte?"

„Jsem rád, že mi vykáš," řekne Arod, „protože ti to možná zachrání kejhák," zašeptá.

„To není odpověď na moji otázku."

„Je ti dobře?" zeptá se mimo mísu Arod.

„Co?"

„Vypadáš nějak bledě," řekne pomalu a přiblíží se k ní ještě blíž, „jakobys neměla barvu."

„Ne, jsem v pořádku." Ne, není v pořádku. Ať je cokoli, není v pořádku. Nepochybně na to přišel.

„To se mi ulevilo," povídá ulévně Arod, „ale stejně mám pocit, že bys mi měla něco říct." Jeho hlas zněl více a více nepříjemně a vtíravě, temně, jeho oči se probodávaly jejími a ona jen pomalu couvala.

„Není o čem mluvit," zavrčí Corya, snažící se ze všech sil nezlomit charakter.

„To si nemyslím. Nemůžu si nějak pomoc, ale bílou asi nebudeš mít jen pleť."

„Ty ji máš taky světlou."

„Ale ne bledou. A ani rohy bledé nemám."

Do prdele.

„Já- já přeci taky ne."

„A přece pouští barvu. Jak jinak chceš vysvětlit tu skrvnu, cos mi jako dárek nechala těsně předtím, než jsi mi dala moc pěkný kopanec mezi nohy?"

Corya zezadu vrazila do postele. Opřela se o ni rukama a narovnala se. Nesmí se zlomit. Nesmí ji zlomit.

„Také si myslím, že se mi povedl," řekne s výsměchem.

„Jak jsem mohl být tak slepý?" pronese Arod, „ale ano, skutečně k nerozeznání. Rohy, jakoby byly skutečně tmavé. Šikovná věc, to maskování. Ale ty oči. Ty oči."

„Co je s mýma očima?"

Měla strach. Tak se snažila, tak se snažila, aby na to nikdo nepřišel. Koli bezesných nocí strávila přemýšlením nad sebou, nad posláním bez konce, kolik bolesti se v ní za poslední měsíce schovalo. A teď na to přišel. On. On, při jehož vyslovení jména naběhne mráz po zádech. Možná stačí jen myšlenka.

„Nehraj si se mnou, Coryo. Jsi vůbec Corya? Kolik jmen už jsi vystřídala, než jsem tě našel? Kolik modliteb k Midri už jsi pronesla od té doby, co jsem tě našel? Kolik jen Midrilů jsi dokázala zmást. I mě samotného. Začíná mi to do sebe perfektně zapadat."

Odmlčí se a Corya rychle oddechuje.

„Proto sis rozmysela, zda chceš do služeb, proto sis vyměnila službu s Liarendilem, proto ti královna tak slepě věřila. Tvá Midri ti v tom pomáhala. Vím to, Coryo. Vím, že jsi První. Jedna z nich."

Srdce ji začalo bušit rychleji než kdykoli předtím. Stačí jen, aby vše vyžvanil královně, a zemře. Ale ona nechce umřít. Její úkol ještě není hotov. Nebo ano? Ne, nesmí být, Midri by ji nenechala zemřít!

„Zahrála jsi svou roli skvěle," ukloní se jí Arod, „naprosto bravurně, Coryo. Ale každá role jednou bude jen vzpomínkou. Všechno bude jen vzpomínkou. Nevím, co ti Midri řekla, ale vím, co mi řekla má paní. Královna. Stačí, abych tě naprášil, a tvoje dušička dávných předků vyhasne."

Otočí se k odchodu.

„Arode," chytne ho za plášť Corya. Nevydrží to. Arod se otočí nazpět. V jejím pohledu, ať se snaží sebevíc to skrýt, bylo zoufalství. Byl to odvážný pohled, statečný, ale odrážející zoufalství.

„Já budu ten, kdo nás zachrání před hrozbou," povídá, „já budu ten, kdo tě odhalil a ten, kdo se osobně postará o tvoji smrt."

„Budete ale ten, kdo mě přivedl."

Tím ho zarazila. Arod se odmlčel a díval se na ní. Pak k ní přistoupil blíže a přičuchnul si k jejím vlasům. Ona sebou ošije.

„Možná by to šlo zařídit jinak," zašeptá ji do ucha a opět si přičuchne. Corya se snaží uhnout, ale nemá kam.

„Já se vyvléknu z každého průšvihu, to se o mně ví," pokračuje, „nemusím říct ani slovo, ale něco za to budu chtít."

Corya cítí, jak jí vlasy prohrábne a svými dlouhými prsty se dotýká kůže za uchem.

„Půjdeš mi po vůli a nic se ti nestane."

Corya se roztřese. Chvíli mlčí a pozoruje Aroda, v hlavě ji však zní jasná odpověď.

„Ne!" odstrčí ho od sebe. Ani omylem. Arod se na ni z vrchu podívá a nakloní hlavu: „Ne?"

„Ne," odpoví zhnuseně Corya, „jdi mi z očí."

Arod na ni chvíli kouká, než zasyčí a povídá: „Jak chceš, já se vyvlíknu ze všeho." S těmito slovy za sebou zavřel dveře a nechal Coryu v jeho komnatě.

Ta chvíli stojí na místě s hrdým výrazem, než se jí do očí nalinou slzy, tiše zaskuhrá a vyčerpaně a zničeně si sedne na Arodovo lože.