Lidé z Rohmidru

Země

Midrilská loď se ocitla na oběžné dráze Země. Královna velmi dobře věděla, že si jich lidé všimnou, proto ji nepřekvapilo, že se je pokoušeli z oblohy sestřelit. Loď byla ovšem vybavena zbraněmi, o kterých se lidem sotva mohlo zdát, proto odrážela jeden pokus za druhým.

Na palubě Lodi to opět žilo. Všichni, odhodlaní a plní energie, byli královnou a důstojníky pověřováni prací na Zemi. Každý měl svůj díl úkolu a královna tomu všemu velela. Spolu s Arodem.

"Přemýšlela jsem," řekne královna, "koho mám pověřit nad stráží města, do kterého přistáváme. Kdo jiný by to ale mohl být, než to ty?" Arod, stojící před ní, se pousměje a nepatrně ukloní: "Bude mi ctí."

"Ale nebudeš na to sám. Hlídači budou dva. Ty a Corya."

"Corya?" Arod rázem o dost změnil výraz. Byl zaskočený. "Myslíte si, že je to dobrý nápad? Prostřelila mi rameno, Veli-"

"Nepoučuj mě, co je a není dobrý nápad! Já sama si určím, co mně samotné vyhovuje. Coryu si prostě bereš na starost. Byla ti koneckonců přidělena už, když jsi ji přivezl, tak proč vás od sebe trhat?"

Arod neodpověděl, čekal, zda mu královna poví něco víc. Nejraději by se výrazně ohradil, ale z tónu hlasů královny a její náladě, která byla čím dál tím prudší, raději držel jazyk za zuby. Uklonil se a odešel. Šel za Zithou, aby to mohl Corye vyřídit.

Za nedlouho ji našel, byla se svými střelci již připravená. Taky zbývalo pár desítek minut do přistání.

"Zitho, musím mluvit s Coryou," promluvil na ni Arod a ona se na něj otráveně podívala: "Teď? To sis nemohl vybrat lepší chvíli?"

"Ano, teď," odsekl ji Arod a podíval se na tu, kterou hledal. Gestem ní naznačil, ať k němu jde a Corya se orosila. Tohle bude průšvih. Určitě si s ní chce vyřídit to postřelení. Přesto sebevědomě vyjde a Arod s ní poodstoupí dál.

"Nebylo kdy ti to říct, ale královna tě pověřila nad stráží města. Spolu se mnou."

Corya polkla. To v ní mám královna takovou důvěru, že ji svěří takový úkol?

"Výborně," odpoví mu a Arod maličko stáhne špičaté uši: "Ale aby bylo jasno, vedení mám na starost já. Královna v tebe možná má velikou důvěru, ale já rozhodně ne." Pak odejde a informací řekne i Zithě. Ta kývne hlavou a Corya se vrátí do řad.

"Co ti chtěl?" ptal se zvědavě Udal.

"Mám stráž nad městem," odpoví Corya, "královna mi ji s Arodem přidělila."

"Stráž nad městem?" divil se přítel.

"Jo, stráž nad městem," zasyčí Corya a Udála umlčí. Ten na ni chvíli zírá a pak se začne věnovat Zithě.

Najednou se Loď otřásla.

Přistála.

Corya se zmateně ohlédne. Byl to velký otřes. Najednou v hlavě uslyší hlas.

"Arwio, teď to začíná. Teď už se nemůžeš spoléhat na mě, ale na sebe. První část tvého úkolu je splněna."

Corya se zadívá do prázdna a pak uchopí do ruky luk. Už na ni čekal Arod.

Z Lodi se zatím nikdo nevydal ven. Královna si dávala na čas. Přesto Corye s Arodem byli připraveni koně a měli být první, kdo vyrazí. Arod vrazil do ruky Corye podivný, průhledný náhubek.

"Lidský vzduch se nedá dýchat. Tady na Lodi taky brzy náš vyprchá, proto si to nasaď."

Midrilka si to prohlédla a pak si to nasadila na ústa. Bylo to dost nepohodlné, ale za chvíli zjistila, že ji bude alespoň rozumět.

Arod utáhl otěže a podíval se na spolupracovnici: "Nečekej vřelé přivítání. Ti lidé mají své zbraně, mohou zabíjet. Máš luk, tak s ním zabíjejí taky. Je jedno koho, jakoukoli hrozbu zabij." Corya si luk vzala do ruky a Arod si zkontroloval meč a střelnou zbraň. Vyrazili. Arod se nesl a Corya s ním. Nepoznali byste ji, kdybyste nevěděli, kdo je.

Dojeli až k hlavní bráně. Koně mocně kopnou kopyty a Arod nařídí, aby jim stráže bránu otevřeli. Corya pevně stiskla luk a připravila si šípy. Oba na sobě měli neprůstřelné brnění.

Brána se otevřela.

Poprvé oba Midrilové mohli spatřit lidskou planetu. Opatrně vyjeli se svými koňmi a s pevně nasazenými náhubky si místo prohlíželi. Stáli před největšími dveřmi, bráně Lodi a jen zírali.

Arod byl zaujat Zemí, přesto si ji prohlížel naprosto znechuceně. Corya naopak, byla unešená vším, co viděla. V dálce se tyčily domy, které nikdy neviděla. Rostliny rostoucí i přes náhubek cítila podivnou vůní a všechny zvuky jí připadaly tak zvláštně krásné.

Arod natáhl kohoutek střelné zbraně. Rána z té zbraně nechá oběť dlouho a bolestivě umírat, vybral si ji záměrně. Nikde nikdo nebyl. Ohlédl se za Coryou a popohnal koně, aby krokem vyšel. Zamířili do města jako takového.

Jeli pomalu a obezřetně, cokoliv slyšeli, tam Arod střelil a Corya napnula luk. Před jejich očima se začaly objevovat lidské stavby a s nimi i lidé. Byli zaskočení a dost vystrašení, kdo se to před nimi za rohaté bestie ukazuje.

Arod mezi lidmi pomalu projel a Corya za ním. Čekal, jestli zaútočí. Všechny si je důkladně prohlížel a ohrnoval nos nad jejich nerohatostí. Corya se tvářila stejně, ovšem jen v zájmu svého velitele, který jel před ní.

Najednou se ozvala rána. Arod sebou cuknul. Něco se odrazilo od jeho hrudníku. Prudce natáhl ruku, namířil a vystřelil směrem ke zvuku. Corya napnula luk a lidé ustoupili. Ozval se bolestný výkřik. Někdo se Aroda pokoušel zabít.

V tu ráno oba Midrilové otočili o sto osmdesát stupňů. Arod se s koněm tryskem rozjel a projel mezi lidmi. Corya ho následovala a mířila na každého, koho si všimla. Arod vytasil meč a několik lidí zabil, až začali prchat do všech stran. Rázem bylo na silnici několik mrtvých a Arod na konci hluku zvědavců zastavil. Jeho kůň zaržál, vykopl předníma nohama a Arod hromovým hlasem zařval: "Jsme zpátky!"