Lidé z Rohmidru

Vrána

V Zapovězené čtvrti se sešli Šarlota a Barnabáš s dalšími svými přáteli. Vytipovali si, kdy je tam nejméně stráží a pořád sledovali, zda je někdo neuvidí.

"Ten debilní kůň se nechtěl ani hnout," prská Šarlota, "měla bych bát ráda, že jsem s ním odjela alespoň kousek odtamtud."

"Cos čekala?" zahučí jeden z její přátel, "že udělá přesně to, co chceš?"

"Mohla jsem dojet pro posily!"

"Jaképak?" ozve se další, "z města se nedostaneš."

"Neříkej mi," vyštěkne Šarlota, "že není místo, odkud bys nemohl utéct. Nemůžou hlídat celé město!"

"Kdyby nemohli, tak nehlídají."

"Navíc, kdo by k nám chtěl přidat?" zeptá se sám pro sebe Barnabáš.

Na tuto otázku odpovědět nikdo nedokázal. Šarlota tiše sykla a nervózně se otočila.

"Tohle sami nemůžeme zvládnout," promluví po chvíli, "je nás strašně málo."

"I kdyby nás bylo dva tisíce, bránit se nemůžeme."

"Proč?" otočí se zpět, "v historii se toho stalo tolik, vždycky jsme se ubránili!"

"Nemáme na to zbraně," namítne další.

"Třesky plesky, od kdy lidi neřešili všechno zbraněmi. To by ovšem někdo musel chtít využít."

"Byla by to válka, Šarlot," ozve se Barnabáš. Šarlotě probleskne v očích.

"Válka? Tohle je válka, do háje. Akorát místo tanků po silnicích jezdí na koních a místo letadel vidíš na nebi ty okřídlený bestie."

Ticho.

"Vypadáš, jako bys neměla strach," rýpne si Barnabáš.

"Jasně že mám strach, Barney," odpoví mu dívka, "kdo by neměl. Město střeží Zvíře a ta bestie Arod, kdo z nich strach nemá? Jen se prostě nesmířím s tím, že mě ovládne."

"Tohle neutáhnem."

"Proč ne? Proč máte pořád potřebu si zoufat?"

"Protože jsme zoufalý!" Barnabáš se neudrží: "Sakra, podívej se kolem sebe! Do teď bylo tohle naše místo, ale teď už je jejich. Celý město bylo naše, ale je jejich. Zabili mi bratra, do háje! Nám všem zabili někoho z rodiny a jen tobě ne! To není fér, do hajzlu. Snažíš se proti nim zbrojit, ale nemáš čím, když nejsou lidi. A nikdy nebudou, rozumíš? Ta rohatá mrcha zabírá další města, zajatců je čím dál víc. A nejen odsud, ale i z jiných měst. Tomu říkáš situace, ve které se můžeme bránit?"

Šarlota zkoprněla. Jak to mohl říct? Jediná, komu nikdo nezemřel. Jakoby jí to vyčítal.

"Tak kdyby sis náhodou nevšiml, tak kvůli tobě tohle místo není naše! Ty jsi Arodovi vyrazil čelist, my se tě tu snažíme před supem ochránit a ty mi ještě vyčítáš, že mi nezemřel nikdo z rodiny! Ty vůbec nechápeš, co to je mít a nemít rodinu, idiote!"

Oba na sebe zlostně i lítostně koukali. Šarlot měla v očích blesky a Barnabáš se nezmohl ani na slovo. Ani jeden z nich nečekal, že druhý řekne to, co řekl. Šarlot couvne a zavrávorá. Barnabáš k ní přiběhne a chytne ji za ruku, aby neupadla.

"Nesahej na mě!" zasyčí zlostně Šarlota a odejde. V očích má slzy. Barnabáš na ni chvíli kouká a pak se otočí na ostatní.

"Tohle jsi asi přehnal."

Protočí oči a stejně nahněvaně jako ona odejde.

"Kretén jeden," nadává sama pro sebe Šarlota, "idiot, do háje!" Zastaví se. Před sebou vidí vránu. Sedí na domě a upřeně se na Šarlotu dívá. Ta se na ni obezřetně podívá a udělá pár kroků dopředu. Zvedne ruku. Tleskne. Vrána na ni pořád zírá. Je velká, mnohem větší než jiné. Vypadá spíš jako krkavec.

"Tak už i ptáci mají potřebu mě poslouchat," řekne si pro sebe a jde dál. Projde ulicí a nevšímá si ničeho. Vrána ji ovšem pořád pozoruje. Načechrá si peří a když dívka zmizí za rohem, rozlétne se k ní. Přistane na druhém domě a znovu ji vidí. zaměří na ni veškerou svoji pozornost.

Šarlota znovu zastaví. Nejistě se opět otočí a znovu vránu vidí. Zamračí se, ale pokračuje v cestě dál. A vrána s ní. Párkrát zakráká. Není to ovšem to krákání, které slyšíte. Je mnohem silnější. Opět se přenese na jinou budovu. Šarlota dojde až k zchátralému domu. Ten si prohlédne a ohlédne se. Vrána se tentokrát šikovně skrčí a dívka ji nemá šanci spatřit. Šarlota prohrabe kabát a najde klíč. Pak si dřepne a začne hledat něco na zemi. Netrvá dlouho, a klíš do země vrazí. Vrána se napřímí.

Klíčem otočí. Pak za něj škubne a rázem před sebou diví padací dveře. Znovu se ohlédne a když ani napodruhé nikoho nevidí, vejde do nich. Ty pak za sebou zavře.

Vrána ještě chvíli sedí na střeše a pak roztáhne křídla. Protáhne si je a znovu zakráká. Se zvuky se rozlétne a zamíří k Lodi. Přistane na její střeše a do zobáku vezme kámen ležící na ni. Třikrát do střechy uhodí a v ní se otevřou malá dvířka. Vrána kámen položí a do dvířek vletí. Dolétne až do trůnního sálu, kde už čeká královna. Ta má na obličeji masku krkavčí hlavy a její oči svítí podivným světlem. Jakmile se vrána objeví, sundá si ji. Opeřenec ji přistane na rameni.

Upřeně se zahledí na svou paní a naposledy zaskřehotá.

"Vím, viděla jsem," řekne královna, "tak tohle je ta Šarlota."

Vrána kývne hlavou a rozmáchne se křídly.

"Děkuju ti,"poděkuje královna a vrána se vznese do vzduchu. Přistane na rámu a klovne do dvířek. Ta se otevřou. Dregerian vyletí z Lodi. Jeho cíl je jasný. Teď je na řadě Barnabáš.