Lidé z Rohmidru

Jako předtím

"Mimochodem, jestli dneska zase uvaříš koně," podotkne Drachir, "tak tě stájník asi zabije."

"Já ho neuvařil. Jen mě vadí jeho podezíravost. Znám přeci svého koně dost dobře na to, abych věděl, že se vrátí, ne?" Duo mířilo do stájí. Jejich úkol byl stále platný. Měli za úkol tu dívku sledovat a v tu nejlepší chvíli lapit.

Nasedli na své koně a upevnili se náhubky. V Lodi je zatím nemuseli nosit vůbec, protože dýchat stále mohli. Dokonce se začalo přemýšlet, že nebudou na pobyt v ní potřeba, protože vzduch ani nedocházel. Duo chytilo otěže a vyrazilo vstříc lidem.

Po ulicích byl neobvyklý klid. Jako před bouřkou. Mrtvo. Drachira to trochu znepokojovalo, ale zůstával klidný. Lachim byl myšlenkami úplně jinde a myslel na to, až se znovu uvidí s Coryou. Přesto za chvíli vnímat začal, hned poté, co si všiml letící vrány.

"Tohle byl Dreger, že?" Jméno Dregerian bylo na Dvoře zkracováno, pro rychlejší domluvu se používalo hlavně Dreger.

"Jo," odpoví Drachir a hledí na havraní lesklé peří. Vrána se otočí a letí k nim. Drachir natáhne ruku a vrána mu přistane na ní. Roztáhne křídla a zakráká: "Mere atenhir."

Duo se na sebe podívá.

"Jako předtím," řeknou současně Lachim s Drachirem. Vrána znovu zakráká a odlétne.

"Chce, abychom šli k popelnici?"

"Tam, kam posledně." 

"Tak to jdem zkusit," souhlasí Drachir a vydají se k místu, kde se posledně schovali za popelnici, aby nebyli vidět. Tentokrát stáli za rohem a i s koňmi v naprosté tichosti. A přesně, jak řekl Lachim, byla tam. Tentokrát tam ovšem nebyla sama. Na nikoho nečekala.

"Kyliána zatkli," informuje ji spojenkyně, "skončí u Supa. Jeho rodině hrozí vyvraždění. Jen za spoluúčast spiknutí proti Oddaným."

"Spíš za přátelství s Barnabášem," zašeptá Šarlota, "není sám, koho našli. Filipa začali hledat taky. Skoro se mu povedlo utéct z města, ale chytili ho. Co s ním bude ale netuším."

"Šarlot, takhle si přijdou i pro nás."

"Jo, přijdou," odpoví Šarlota a promne si čelo, "jsem poslední, koho nemají."

"Jak poslední? Barnabáše taky ne."

"A ty?"

"Já tě teď vidím naposled," řekne posmutněle dívka, "zítra odjíždím z města."

"Co když vás chytí?"

"Nechytí, neboj," ujistí Šarlotu, "plánovali jsme to dlouho. Nemají jak mě chytit." Dívky si padly do náruče.

"Hodně štěstí," popřeje ji Šarlota a se slzami v očích se rozloučí. Chvíli stojí na místě a pak odběhne.

"Dělej, jedem!" přikáže Lachim a oba rychle naskočí na koně. Trhnou otěžemi a koně otočí. Musí Šarlotu dohnat.

Tentokrát ji z očí nespouští. Jedou tiše, ale rychle. Kdykoli se Šarlota otočí, nikoho nevidí. Obezřetně se dívá i na nebesa, zda ji nepozoruje i nějaká zvědavá vrána. Ale nikdo. Vypadá to, že vzduch je čistý.

Kůň hlasitě kýchne.

Šarlota se prudce otočí a všimne si dlouhého tmavého ohonu. Vědí o ni. Zrychlí krok a do ruky bere jako rezervu dlouhý nůž.

"Všimla si," řekne Drachir. Ten kůň byl jeho.

"Tak seskoč, půjdeme po svých," odpoví Lachim a jak řekne, tak provedou. Koně vedou za uzdu a za chvíli Šarlotu zpozorují znovu.

Zastaví. Šarlota s nimi. Ona je nevidí, ale oni ji dokonale. Je u svého úkrytu. Znovu vytáhne klíč a začne hledat dírku v zemi. Jakmile ji najde, padací dveře ji skryjí před světem.

"Dreger měl pravdu," řekne Drachir, "tady má skrýš." Lachim neodpoví, rovnou vyrazí. Otěže svého koně vloží Drachirovi do ruky a jde se ke dveřím podívat blíž.

"Musíme počkat, až vyleze," syčí a vrací se ke kudrnáči. Ten mu vrací otěže.

"To taky může být dva dny."

"Tak musíme čekat dva dny." Smířeně se na sebe podívali a zůstali skrytí.

Šarlota během té doby v podzemí hledala všechny ukradené zbraně a jídlo, kterého bylo ve městě brutální nedostatek. Našla něco málo, přesto ji to stačilo dost na to, aby se najedla. Myslela na své zatřené přátele. Co s nimi bude. A taky na Barnabáše, kvůli kterému se tohle všechno dělo. Nejraději by ho zastřelila. Vážně, doslova.

To ji přivedlo na myšlenku vzít si střelnou zbraň. Její otec býval střelec, proto měla pistolí veliké zásoby. A teď, poprvé, je může využít. Vyhrabala ji ze šuplíku a důkladně si ji prohlédla. Zkontrolovala, zda je nabitá, a když zjistila, že ano, vzala si s sebou do zásoby další náboje. Nechtěla jít se zbraní na Barnabáše, chtěla se pojistit proti Midrilům.

Vyrazila ven. Zatlačila do dveří. Nešli ji otevřít.

"Do háje, co je?"

Zatlačí znovu. Pořád nic. Poodstoupí a prohlédne si je. Pak zacouvá a vším silou do nich vrazí. To už se ji podaří je otevřít. Pomalu vyleze ven.

Rozhlédne se. Nikde nikdo.

Prásk.

Dveře se zavřou. Dívka se otočí a zděšeně ucouvne. Na dveřích její skrýše stojí kopyto Lachimova koně. Duo na dívku zálibně kouká.

"Ale ale, koho pak tu máme?" ptá se Lachim. Dívka znovu ucouvne, ale statečně se jim dívá do očí.

"Není to ta dáma, která nám posledně hodila pod koně onu výbušninu?" pokračuje Lachim. Drachir jí mezitím pomalu objede.

Šarlota mlčela a nenávistně je sledovala.

"Ty s námi nebudeš mluvit?"

"Mluvit se zvířaty neumím," prskne Šarlota a namíří na něj zbraň. A ačkoli to Lachim nechtěl dát znát, zbledne jako stěna. Drachir je s obavou oba sleduje.

"Je nabitá," hrozí Šarlota a jako důkaz vystřelí ke zdi. Celou dobu přitom kouká na Lachima.

"Být tebou, nedělám to," snaží ji od činu odradit Lachim, "za tohle tě čeká šibenice. V nejlepším případě."

"A kdo všechno už na té šibenici skončil, co?" Lachim neodpověděl, jen se podíval na Drachira. Jejich oči si daly jasné příkazy. Šarlota nevěnovala druhému žádnou pozornost.

"Musím říct, že máš odvahu," povídá si s Šarlotou Lachim dál, "ještě žádný člověk na mě nemířil."

"Abych taky nebyla poslední, kterého uvidíš," zasyčí drze Šarlota.

Drachir něco zašeptá.

Jeho kůň zaržá a vykopne předníma nohama. Šarlota se otočí. Jakmile Lachima ztratí ze zorného pole, on se okamžitě rozjede.

Výstřel.