Lidé z Rohmidru

Marod

"Až toho grázla chytím," vyhrožoval Arod sám k sobě, "tak mu rozbiju lebku." S Tromem se pokojně rozloučil a chystal se vrátit do práce.

Náhle zastavil. Pořád mu bylo mdlo a rameno ho příšerně bolelo. Opřel se o zeď a předklonil se. Rozklepala se mu ruka.

"Do háje," uleví si. Párkrát se zhluboka nadechne a pak vykročí. V Hlavě si přehrává, že je v pořádku a že je mu jen nevolno, ale do práce musí.

Za další chvíli se uvědomí, že se tam ovšem zřejmě nedostane. Přitížilo se mu ještě víc. Měl pocit, jakoby měl šíp zabodnutý v rameni a rána ho pálila i bolela jako rozžhavené uhly. Rozhlédl se kolem sebe. Viděl stráže, které mu ovšem nevěnovali pozornost, proto před nimi zmizel a mířil k sobě. A doufal, že k sobě dojde.

Jako polomrtvý se proplíží chodbami a veškeré podezřelé pohledy na něj ignoruje. Dojde až ke dveřím svého pokoje a otevře je. Otočí se a do místnosti vejde. Ani nezamyká. Je mu příšerně zle. Vyčerpaně si sedne na postel a bolestně zaskučí. Vypadá jako spráskaný pes. Nemá sílu dojít ani ke královně, aby ji řekl, že do práce prostě nejde. Jenže to pak bude průšvih.

Po chodbě jde čirou náhodou Drachir, bez Lachima, který teď měl práci jinde. Drachir mířil do zbrojnice, aby si vyměnil zbraně, a pochopitelně si všimnul přivřených dveří. Bylo mu to divné, protože Arod si vždy dveře zavírá. Pomalu k nim přistoupí a zaposlouchá se. Slyší syčení a prskání plné bolesti. Od dveří se oddálí a promluví: "Arode?"

Arod zvedne hlavu.

"Drachire? Lachime?"

"Lachim tu teď není," odpoví na do dveří vejde. Stačí jen, aby do nich nakoukl a pochopí, co je špatně.

"Sakra, Arode, ty vypadáš."

"Je mi strašně," přizná Arod, "takhle nemůžu do služby."

"No, to ne," souhlasí Drachir a přistoupí k němu: "Nemůžeš tady zůstat."

"Ne, musím tady zůstat." Zvedne se mu žaludek. Vyvrhne jeho obsah přímo před Drachira. Ten ucouvne.

"Promiň," zaskučí Arod a znovu se chytne za rameno.

"V pohodě, jsou to jen poblitý boty. Jdu pro stráže."

"Ne!" natáhne po něm ruku zvěd, "za chvíli se dám dohromady."

"Podívej se na sebe, vypadáš jak zvíře." Drachir vykoukne hlavou ze dveří zpět na chodbu a hvízdne. Stráže na něj zaměří pozornost.

"Pohlídejte Aroda,je mu," zarazí se a podívá se zpět na něj. Arod na něj pohlíží vážným výrazem.

"Není mu úplně dobře," dokončí větu a ze dveří vyjde. Arod trpělivě čeká, až se vrátí, protože přítomnost stráží mu neskutečně vadí. Má pocit totální neschopnosti.

Drachir se za chvíli vrátí: "Královna povolila, aby se tvé práce chopila Corya."

"To je paráda," šeptne znechuceně Arod.

"To je, máš zůstat tady. Vy taky," otočí se ke stráži.

"Proč i oni?"

"Královna tě chce mít pod kontrolou a dohledem," odpoví Drachir.

"To je ještě lepší! Spíš by mě zajímalo, jestli mi někdo pomůže od bolesti." Drachir prohmatal kapsy.

"Mám tady Lachimovu zázračnou lahvičku."

"Kdes k ní přišel? To ti ji sám dal?"

"Neptal bych se," řekne Drachir a vloží ji do Arodových rukou, "vypij trochu."

"Chutná to jak plesnivý maso."

"Pamatuješ, co ti říkal Lachim? Jestli to nevypiješ, tak ti naliju do krku násilím. A to je ta chuť ještě-"

"Horší," dodá unaveně Arod a lahvičku si prohlédne, "fajn." Trochu z ní upije a oklepe se. pak ji vrátí Drachirovi. Ten ji schová zpět do kapsy.

"Díky," poděkuje Arod a Drachir po chvíli odejde. Zůstane sám.

"Kdes byl?" potká cestou Lachima, který na něj už čeká.

"Léčil jsem jednoho neodkladného pacienta."

"A čím pak?" zeptá se řečnicky Lachim a dá ruce v bok. Drachir se ušklíbne: "Medicínou." Vrátí mu ji.

"Mělo mi dojít, že jsi ji vzal ty." Uloží ji. Odmlčí se.

"Já- já jsem se ti chtěl omluvit."

Drachir se na něj podívá: "Cože?"

"Jsem vůl, že jsem na tebe tak vyjel. Je mi jasný, koho jsi tím zabitím myslel. Jen jsem- byl tak- tak-"

"Rozpoložený."

"Jo, díky, že jsem se prostě neovládl."

Drachir se usmál: "Docela mě překvapilo, že ses omluvil. Ale díky." Lachim se zamyšleně pousměje.

"Náhodou, musím říct, že vám to strašně sluší."

Lachim na něj vyvalil oči: "Cože?"

"No jasně," pronese důležitě Drachir, "ona, taková vysoká s těma jejíma safírovýma očima, a ty, o půl hlavy menší a očima méně hezkými, než má ona, je tam takový kontrast."

"Ty jsi pako," pousměje s Lachim a chytne Drachira za ruku: "Ale teď mě pořádně poslouchej. Nikdo se to nesmí dozvědět. N-I-K-D-O, rozumíš? Nesmíš to nikomu říct, jo?"

Drachir, trochu překvapen, odpoví: "Komu bych to říkal, neboj. Jestli nechceš, nikdo se to nedozví."

"Ano, nechci," ujistí ho Lachim.

"V tom případě ani slovo." Lachim jistě kývne hlavou a oba zamíří do zbrojnice.

"Řekneš mi, kdo byl ten neodkladný pacient?"

"A měl bych? Zkus hádat. Já se ptám vždycky."

"Arod."

"Jo. Ten se nikdy do kupy nedá na delší čas."

"To ne." Oba se na sebe podívají a dají se do společného smíchu. Rázem celá Loď byla ozvučena jejich hlasy.