Lidé z Rohmidru

Vězeňkyně

Šarlota seděla v rohu a rozhlížela se kolem sebe. Kolem ní bylo šero, skoro nic neviděla. Vzduch byl zatuchlý, přesto dýchat mohla. Byla tu všude špína a výkaly, které nikdo neuklízel. Lidské výkaly. I Midrilí. Stěny byly špinavé a upatlané, všude páchla močůvka a sem tam se ozýval řev. Pobíhaly tu veliké krysy a všimla si i plesnivého jídla, které se válelo na zemi. Plíseň byla všude.

Celu měla malou, neprostornou, nesvítilo na ni žádné světlo. Všimla si cely druhé, hned vedle ní. Ta osvětlena byla, malinkým paprskem, a u její zdi se krčil Midril. Neviděla mu do tváře, očima ji procházel pouze jeho obrys. Měl veliké, ale podivně stočené rohy. Jako by jeden byl kratší. Zdráhala se mu ozvat, přemýšlela, zda o sobě dá vědět. Možná o ni věděl, ale nevypadal, že by ho nějak zajímalo okolí.

"Kdo jsi?" zeptá se nakonec. Midril neodpoví hned. Nadechne se a znovu vydechne. Pak se teprv ozve: "Rivann."

"Rivann?" ujišťuje se Šarlota. Nerozuměla jejich jazyku, proto chtěla zjistit, jestli je to jeho jméno nebo nějaká urážlivá fráze. Midril se znovu nadechne a kývne hlavou.

"Ty mi rozumíš, že?"

Kývne. Ale nepromluví. Sedí k ní otočený zády a ona slyší jen jeho dech.

"Jak to?" Strach Šarlotu přešel. Byla zvědavá. Midril natočil hlavu: "Naučili nás to."

"Co?"

"Rozumět vám. Všichni se to naučili."

Šarlota se odmlčí.

"Proč jsi tu, Rivanne?"

"Jménem mi neříkají," řekne Rivann, "nikdy. Je to divné. Jinak."

Mluvil zvláštně, ale Šarlota pochopila.

"Dobře, co tu děláš?"

"Jsem pod zámkem. Obvykle. Ale ne takhle. Rivann nebývá pod zámkem takhle."

Ten Midril byl strašně zvláštní. Mluvil podivnými slovy a ještě podivnějším tónem.

"Jsi tu dlouho?"

"Tady ne. Pod zámkem ano. Ale to se nesmí říkat, mlč."

"Ukážeš se mi?"

Midril se odmlčí. Chvíli to vypadá, jakoby se s ní přestal bavit, ale on se otočí úplně. Šarlota mu uvidí do tváře.

Vidí před sebou zbědovaného a vychrtlého Midrila, kterému div klíční kosti nevyjdou z hrudi a jeho líce řežou jako nože. Má unavené a upracované oči a otrhané rohy. Měla pravdu, jeden z nich je kratší. Má na sobě otrhané oblečení, co oblečení, hadry a jeho dlouhé prsty chytí mříže.

Šarlota ztratí hlas. Vidí před sebou otroka.

"Kdo jsi ty?" zeptá se Rivann.

"Šarlota," odpoví dívka.

"Šarlota," opakuje po ní Rivann.

"Ano."

"Mluvíš se mnou."

Šarlota se odmlčí.

"Ano, neměla bych?"

"S otroky se nemluví. Ne, nemluví. Káže, přikazuje, nemluví."

Musel zažít strašné věci. V jeho slovech bylo cítil zlomení. Nemluvil čistě a v očích měl strach. Přesto působil odvážně.

"Proč jsi tady?" Otrok se na ni podíval a mlčel. Šarlota znejistila.

"Řekla jsem něco špat-"

"Neříká se." Tím ji umlčel. Chvíli ji pozoroval a pak se otočil zpět. Znovu mu neviděla do tváře. Ona se odsunula zpět ke stěně a přemýšlela o tom, co ji Rivann neřekne. On ovšem po chvíli promluvil

"Otroci nemluví s cizími. Nemluví s nikým. Ale já už nejsem otrok."

"A co jsi?" Uvědomila si, že otázka vyzněla zle. Rivann to naštěstí přešel.

"Vězeň." Šarlota kývla.

"Já vlastně taky," pousmála se. To Rivanna velmi zaujalo a překvapilo.

"Ty se směješ," vydechne.

Dívka neodpoví.

"Dlouho jsem neviděl nikoho se smát. Ze srdce. Jen nám. Ale už ne na dlouho."

"Jak to myslíš?"

"Řeknu ti to, možná. Otroci nemluví, ale já už jím nejsem. Vidím věci, které se stanou. Otroci už nebudou."

"Ty věštíš budoucnost?"

"Vidím ji. Bude hodně bolesti, hodně. Otrokáři padnou. Budou volní, moji lidé budou volní."

"A víš proč?" Byla příšerně zvědavá. Ještě nikdy se nesetkala s někým, kdo tvrdí, že vidí do budoucnosti. Moc mu sice nevěřila, ale zajímalo ji, co jí poví.

"To je daleko, netýká se mě. Je to mimo mě. Otroci nebudou." Tím dialog pro delší čas skončil. Oba přemýšleli nad tím, co jim ten druhý řekl.

"Šarloto," začne otrok, "proč jsi tu?"

Ona se chvíli odmlčí a Rivann se nahrbí. Dívka cítí, že čeká trest. Za to, že se zeptal.

"Ne, neměl jsem se ptát," omlouvá se Rivann.

"Protože jsem jako ty," odpoví mu Šarlota. Rivann zpozorní.

"Víš, zatkli mě, protože jsem byla v jejich sevření. Můj člověk, kamarád, udělal věc, kterou vy mu neodpustíte. Já se vám postavila a jsem tady."

Rivann chvíli mlčí.

"Já nejsem jako oni."

"Všichni jste stejní," uleví si unaveně Šarlota, "všichni do jednoho. Ani nevím, proč ti to vlastně všechno říkám. Možná jsem ti toho řekla až moc. Všichni jste rohatí, máte ostré zuby a kamenná srdce. Je vám to jedno, všechno vám je jedno."

Zacuká ji v oku. Bolestně zasyčí a oko schová za ruku.

Rivann mlčí.

Šarlotě začne cukat zornice. Nepatrně se třese za strany na stranu. Snaží se ji uklidnit, ale nejde ji to. Až po nějaké chvíli ji konečně oko začne sloužit, jak má. Podívá se na Rivanna. ten se k ní otočí zády a už nepromluví. A ona taky ne.

"Arode!" Zvěd se otočí a hledá zdroj zvuku. Všimne si Dua. Usměje se a narovná. Disciplína je mu drahá.

"Arode," zopakuje Lachim, "prý už je ve vězení."

"Jo, je," potvrdí Arod, "jak je na tom Drachir." Lachim se na kudrnáče otočí.

"Jde to," odpoví mu Midril v rekonvalescenci a pohlédne na Lachima, "tahle práce za to stála."

"To teda," odvětí Lachim. Všimne si, že Arod je až v podivně veselé náladě.

"Co jsi tak rozjařený?"

"Já?" nechápe Arod. "Proč bych byl?"

"Vypadáš jak sjetej," řekne nadmíru upřímně Drachir.

"Holt se mi práce povedla, to víte," oznámí jim a odejde. Lachim s Drachirem se na něj chvíli dívají.

"Jaká práce?" znejistí Lachim.

"To netuším." Lachim se zatváří nedůvěřivě, ale pak odejdou i oni. Drachir si všimne Coryy a drkne do Lachima.

"Jau!"

"Dívej," pohodí hlavou směrem k dívce. Lachim si jí všimne taky. Pak se na Drachira podívá. Ten se uculí: "Možná je čas, abys s ní zase něco probral."