Lidé z Rohmidru

Kolik, koho a kde je

„Je ti jasný, že teď máme konečně i určitou zodpovědnost?" zeptá se Lachim nadšeně Drachira. Ten pokrčí rameny: „To sice jo, ale právě proto."

„Pro co? Vždycky jsme dělali jen podřadnou práci, ale teď, teď je to pryč!"

„Ale co když něco zvoráme?"

Lachim se zastaví a podívá se Drachirovi do očí: „Já nezvorám nic, to se spolehni. A ty taky ne. Nesmíš nic zvorat, jinak už si nepopovídáme, chápeš?"

Drachir kývne hlavou.

„Teď máme šanci královně, co královně, ale všem, ukázat, že nejsme jen obyčejní špehové. Takže koukej přestat pochybovat, nebo to schytáme oba!" zasyčí a znovu vyjde. Drachir, se zamyšleným a nejistým pohledem, jde za ním. Prochází dlouhou chodbou, kterou lemují úzká okna, na kterých jsou zavěšené dlouhé veliké tmavě modré prapory a záclony.

Zpoza rohu se najednou vynoří Liarendil, královnin důstojník. Jeho dlouhý modrý plášť skvěle ladí do stylu chodeb a jeho dlouhé husté vlasy skoro k pasu, se v ponurém světle ranní záře životadárné hvězdy třpytí jako stříbro. Liarendil si povšimne Dua a zastaví se. Nedůvěřivě se na ně podívá.

„Co se děje?" zeptá se Drachir a Lachim na Liarendila vrhne nepříjemný pohled.

„Co jste dělali u královny?" zeptá se Liarendil a postoupí trochu blíž k nim.

„Proč tě to zajímá?" zasyčí Lachim. Liarendil se pousměje: „Ptal jsem se první, tak mluvte." Lachim neodpoví, už by se pustil do hádky, ale jeho přítel rychle zaskočí: „Pomáháme jí!"

„S čím?" zeptá se Liarendil velmi podezřívavě. Lachim tiše sykne. Drachir se na něj podívá a zaměří zpět na Liarendila. „Máme na starost vojáky a otroky, prostě kohokoliv, kteří sem v dalších týdnech přijdou. Arod tomu má prý velit."

„Arod?" zavrčí Liarendil a nahvěvaně vytřeští oči, „odkdy má Arod na starost tyhle věci?"

„Odteď," odpoví posměvačně Lachim a spolu s Drachirem odejdou. Liarendil se za nimi ještě otočí a pak se zadívá do prázdna. Ohlédne se za sebe, jestli je tu sám, a když zjistí, že je, vyrazí směrem k trůnnímu sálu.

„Ty jsi chtěl ke královně?" Na kocni chodby na něj čeká Arod, který ho zastaví.

„Ano," odpoví Liarendil, „ale vlastně bude lepší si popovídat s tebou." Arod přešlápl. „O čem?" Liarendil ho chytne za rukáv a odejde s ním trochu stranou.

„Proč tě královna pověřila prací, která má být moje?" zasyčí Liarendil. Arod mlčí.

„Kdo ti to řekl?" ozve se po chvíli.

„Máš tři pokusy," odfrkne si Liarendil. Arod protočí oči. „Já je...jistě, kdo jiný. Kdy jsi je viděl?"

„Ani ne před třemi minutami."

„A kam šli?"

„Ty mi nejdřív povíš, co je na tobě tak skvělého, že si vybrala královna tebe," štěkne Liarendil a lehýnko se mu zablýskne v očích.

Arod zvedne obočí a usměje se: „Tak možná proto, že jsem spolehlivý, mám charisma, talent, je na mě spoleh-" Nedořekne. Liarendil ho chytne za límec a mrští s ním o zeď.

„Ty víš, jak to myslím, ty parchante!" zařve Liarendil a dál drží Aroda, „Ta práce je moje, a ty to sakra víš! Co jsi jí řekl, co?" Arod, přitisknutý ke zdi, zhluboka oddychuje a dívá se Liarendilovi do očí. Ten se dívá i na něj, ale odpovědi se nedočká. Zacloume s ním: „Mluv!"