Lidé z Rohmidru

Příběh o stvoření

Sice byla v jiné místnosti, ale slyšela dost. Corya tiše poslouchala jiné vězně, obzvlášť plynule mluvící lidskou řečí. Poslouchala Barnabáše s Šarlotou. Oba zde mohli dýchat. Lidé očividně mohli dýchat midrilský vzduch, jedovatý jim nebyl, ale Midrilové by se z pozemského zadusili. Ale více než to ji zajímali řeči, které mezi sebou vedli.

„Myslíš, že se odsud dostanem?" ptá se Šarlota Barnabáše.

„Určitě," ujistí ji Barnabáš.

„Prý uvakuují město."

Evakuují město? Corya se posadila blíže.

„Tiše, poslouchá," zašeptá Barnabáš a oba se podívají směrem ke Corye, která není vidět.

„Vždyť nám nemůže rozumět, naučili to jen otroky."

„To je jedno."

„Jistě," ozve se Rivann, sedící, jako obvykle, schovaný ve stínu. Šarlota k němu uhne pohledem: „Ty víš, kdo je zač?"

„Bílá vrána."

Barnabáš se na sebe s Šarlotou podívají. Corya napjatě poslouchá.

„Bílá vrána?" nechápe Barnabáš.

„Čas otroků vymizí, bude to ona. Ona. Je to blíž, než to bylo. Už to vidím čistěji." Ani jeden nevěděl, o čem mluví, nevěděla to ani Corya.

„Co vidíš čistěji?"

„Ji." Šarlota vzala Barnabáše za ruku: „Pojď, plácá nesmysly. Borka stejně jen neposlechla rozkaz královničky, blíž je leda tak její propuštění od našeho."

„Nevadí vám, že jsem tady?" zavrčí Corya a odfrkne si. Šarlota s barnabášem sebou cuknou a on natočí hlavu tak, aby viděl více. Teď už vidí Corye od tváře.

„Ty nám rozumíš?"

„Ne asi, odezírám ze rtů," prksne Corya, „ano, rozumím."

„Taky tě to naučili?"

„Mluvíš, jako bych byla pes, který umí pár cviků. Ne, nenaučili. Každý Midril má za uchem takový maličký přístroj, který překládá do našeho jazyka. Když pak chceme odpovědět, nahodí to slova, která chceme říct, abyste rozuměli."

„Chytrá věcička," pochválí Barnabáš.

„Pro stupidní lidi," sykne Šarlota, nenávistně se na Coryu dívající.

„Já nejsem člověk," ohradí se.

„Oh, promiň, pro nadprůměrně chytré zvíře," usměje se škodolibě Šarlota. To Coryu dopálí.

„Myslíš si, že se mi líbí být ve vězení?"

„Ne, zato jste nadšení, když v něm jsme my, ideálně ještě polomrtvý!"

„Vždyť ti skoro nic není," podotkne Barnabáš.

„Takhle to nemyslím, Barney," šťouchne do něj, „copak ji nepoznáváš? Vždyť je to Zvíře, a ty se s ní ještě bavíš!"

Barnabáš se zarazil. Podíval se na Coryu pečlivěji.

„Jsi to ty," řekne tiše a pomalu.

„Jo. Kdybych nemusela, tak nejsem."

„Ó, tak paní kdyby nemusela, tak není, jo?" vyštěkne dívka, „a kdo tě do toho nutí, chudinko? Kdopak tě přinutil, abys zabila nejvíce lidí ze všech tvých ohavných kamarádů?"

„Kolika lidem jsem sáhla na život?!"

„To nevím, ale tvoji vinou třičtvrtě města! Zabili jste mi rodinu a jemu bratra, hovada! Zničili jste nás všechny!"