Lidé z Rohmidru

Odlet

"Konečně jsme tu."

Cíl byl dosažen, tedy, ten na jejich planetě. Všichni byli rádi, že mají náročnou cestu za sebou. Jakmile se všichni rozešli po svých a příslušní velitelé si vzali pod křídla příslušné skupiny Midrilů, vše se alo do pohybu. Každý si v lodi našel místo a královna vše pečlivě kontrolovala. Trvalo to několik dní a každý dělal, co mohl, přesto byli všichni nervózní. A na každém to bylo vidět jinak.

Arod, který měl tradičně nejvíce práce, měl pořád v hlavě Liarendila a měl obavu, zda něco nepodcenil. Klepaly se mu ruce a byl v den odletu velmi roztržitý. Lachim s Drachirem se drželi stranou, ani mezi sebou neprohodili tolik slov co jindy a těšili se, až konečně vyletí. Narinavar všechny pozorně pozoroval jako strážný, nic nikomu neodpustil, přesto byl nevrlý a ani Rialyn se s ním nechtěla bavit. Nejhůře na tom ovšem byla snad sama královna, která byla netrpělivá až běda, proto ještě pár hodin před odletem s radostí nechala zabít dva otroky, aby přišla na jiné myšlenky. I Arod se od ní raději držel dál a když nemusel, nemluvil na ni.

Naštěstí tento skupinový stav netrval příliš dlouho. Všechno bylo připravené a královna proto zavelela, že se vyplouvá. Loď začala žhnout v motorech a vznesla se. Několik tisíc bytostí sebou v obrovské lodi cuklo a nepříjemný pocit následně vymizel. Loď utichne a pomalu se rozletí vpřed. Po několika mílích se vznese výš a ještě výš, až téměř zmizí z rohmiderské atmosféry. V prosklených prostorách vojáci pozorovali svůj mizející domov a sílící záři hvězd, která je již čekala. I Corya s obavami sledovala planetu, kterou možná již nikdy neuvidí. Věděla to. Z této cesty se vrátit nemusí. Měla v očích slzy a myslela na Midri. Bude s ní, i když se jejím domovem stane zcela odlišná a cizí planeta? Podívala se nad sebe. Už byli téměř za hranicí mezi sférami a čirým vesmírem. Její bledou tvář ozařovala záře nejjasnější noční hvězdy, kterou lze jen spatřit. Midriina hvězda. Vedle ní se tyčila stejně veliká a mocná hvězda, která ovšem zářila nepatrně méně. Ta byla pro Oddané významnější, patřila totiž jimi uctívané bohyni, Sikiře. Co když se bude muset zříc Midri, aby splnila její úkol? Teď už není Arwia, už dávno ne. Ale teprve při pohledu na Rohmidr si to uvědomí. Její jméno je teď Corya, Skrytá. A skrytá musí zůstat. A to ne jinak než svojí oddaností. Je Oddaná.

"No není to nádhera," vyruší ji z přemítání Udal zasněný Udal. Corya se na něj podívá a usměje se.

"Je."

"Nikdy bych si nemyslel, že je ta naše planeta tak krásná."

"Já taky ne." Udal se usmál.

"Země určitě tak hezká není."

"Proč si to myslíš?"

"Žádná jiná planeta není hezčí než ta naše, to je přeci jasný. Navíc Rohmidr zní tak pěkně, zatímco Země, co je to za jméno? Tak obyčejné, nekreativní, nic to v tobě nezanechá."

"Myslím, že Země v nás zanechala hodně."

To Udala zarazilo: "Takhle jsem to nemyslel. Já jen, no, prostě Rohmidr byl první, naše vyvolená země, proto zbytek rozhodně hezčí být nemůže."

"Možná máš pravdu, Udale."

"Možná? Co ty jsi za Midrila? Určitě!" Poplácal ji po ramenu a odešel. Corya ještě chvíli sledovala Rohmidr a pak odešla také.

Královna se procházela po chodbách a i ona byla nesmírně zaujatá výhledem, který měla. Dlouho stála se světle hvězd a těšila se z pomsty. Přesně před sto lidskými lety takto zírala také. Úplně stejně. Tenkrát vedle ní stál otec a ona se nemohla dočkat, až se Zemi dorazí. Nemohla se dočkat, až o tom budou oba znovu doma vyprávět. Místo radostných zážitků se ovšem dočkala bolesti a zoufalství.

Dívala se prázdna vesmíru a hrdě před ním stála. Její řetízky omotané kolem rohů házeli po okolí lesklé odrazy a její brnění se lesklo jako drahý kámen. Její černé oči bez mrkání zírali do daleka a měla v nich veliké slzy. Nebyla nešťastná. Byla natěšená a rozzuřená. Rány po ztrátě matky i bratrů se zahojila. Rána po ztrátě otce nikdy.

Byli již v prázdném světě. Nikde nebylo nic, jen v dálce hvězdy. Když Siaru výhled každý den po nějaké době omrzel, každý den se vydávala za kapitánem Lodi, Xerenem, aby se ujistila, že je vše v pořádku.

"Kapitáne, Její Veličenstvo," ozve se hlas strážného. Xeren se otočí a strhne pozornost na příchozí. Královna vstoupí a porozhlédne se.

"Veličenstvo," ukloní se Xeren.

"Je vše v pořádku?"

"V naprostém, paní. Paliva je dost, kurz se daří držet poměrně dobře, žádné veliké odchylky."

"Výborně," pochválí ho královna, "jestli to takto půjde dál, odměna tě nemine." Xeren se opět ukloní a chopí se hlavního kormidla.

"Za jak dlouho bys řekl, že tam budeme?"

"Myslím, že tímto stylem nepřekročíme hranici tří měsíců."

"Tří měsíců?" vyštěkne Siara, "letem téměř rychlostí světla?"

"Bohužel. Je to daleko, nedá se nic dělat. Je tu ovšem šance, že se nám podaří přistát dříve."

"To doufám," sykne královna a naposledy si prohlédne okolí. Pak se otočí a odejde. A takto to bylo téměř denně, tedy až na otázky příletu.

Dny ani noci nebyly znát. Všechno vypadalo pořád stejně. Po týdnech byla znát unavená nálada. Většině Midrilů chyběla pevná půda pod nohama a Nejvyšší jen tak chodili po chodbách, aniž by věděli, co dělat. Naštěstí pro ně tu byla milovaná královna, která jim vždy vymyslela nějaký program. Jednou však ani ona neměla nic vymyšleného, proto si nechala zavolat zvěda Aroda.

"Arode, přiveď mi tu modrookou střelkyni, Coryu. Jen ať mi něco předvede."

Arod po několika minutách Coryu opravdu přivedl a ona se pokorně uklonila a napřímila se.

"Co si přejete?"

"Ukázat mi něco z tvého repertoáru."

"Ráda ukážu, ovšem nemám terč."

Královna okamžitě řekne: "Máš, stačí se rozhlédnout. Stojí přímo za tebou."

Arod.

Zděšeně se na královnu podíval: "Já? Pro Sikiru, Veličenstvo!"

"Nejvyšší zvěd?" diví se Corya.

"To by šlo, nebo ne?"

Arod nevěří svým uším. Prosebně sepne ruce a zoufale se snaží královnu přemluvit rozhodnutí zvážit. "To přeci ne, Veličenstvo! Proč já? Váš nejvěrnější! To přeci nejde, paní!"

Královna ho chvíli pozoruje a pak se pousměje: "Jistěže jde, milý Arode, ale klid. Budeš ji pouze asistovat."

"Máte v ní velikou důvěru," řekne Arod šeptem a neštěstí ho královna neslyší.

"Dej mu do ruky šíp," přikáže Corye. Ta jeden vytáhne a vrazí ho zvědovi do ruky.

"Pane, jděte na druhý konec sálu a tam zůstaňte stát," řekne mu Corya a Arod se poměrně neochotně, což ovšem samo sebou nedá znát, postaví do určených míst. Šíp svisle drží a všem je jasné, co má Corya předvést. Musí šíp v Arodově ruce proklát svým, který právě napíná do tětivy.

Arod nejistě polkne.

Corya sebejistě zamíří. Arod, ačkoli se snaží to nedělat, se maličko hýbe. Po chvíli ho navíc začne bolet ruka, takže si královna mohla všimnout potlačovaných bolestných výrazů v jeho tváři.

Prásk.

Z čísla sejde.

"Královno!" vtrhne do dveří bez ohlášení Liarendil a všichni na něj upřou zrak.

"AU!" ozve se najednou.