Lidé z Rohmidru

Přátelé drží při sobě

Arod si spokojeně kráčel po chodbách a těšil se z uloveného úlovku. Sice mu chyběl ten, po kterém pásl nejvíce, byl však nadšený, že ve vězení hnije jeho dobrá přítelkyně. Těšil se, až se s ní seznámí trochu osobněji a popovídá si sní. Měl několik es v rukávu a jeho schopnosti se mu nepochybně znovu osvědčí. Vůbec ho netrápilo, vlastně se dá říct že nezajímalo, že sebral zásluhy Duu. To on tu přece dělá první poslední. A hochům to nepochybně nějak vysvětlí. I oni přeci mají své kvality, tak se pro jednou nic nestane. Obzvlášť teď, když má, co chtěl. Tedy, skoro. Nemá toho kluka. Navíc mu pořád v cestě stojí Liarendil. Dlužník, který není svůj dluh splatit. Arod byl jeden z mála, kterému došlo, o jaký jde dluh. A jaká je výše jeho splátky. A právě proto mu nešlo do hlavy, proč ho nesplatil. Královně by se nepochybně ulevilo a jemu samotnému by to pomohlo velmi. Nebyl by nikdo, kdo by se pokoušel se mu vyrovnat. Arodovi, Nejvyššímu zvědovi. Možná jen Corya.

Při pomyšlení na Coryu ohrnul nos. Je možná ještě větší přítěž než Liarendil. On si na chvíli odpočine od práce a ona je hned hlavní strážnou. Arod se na své místo musel prokousávat roky, obětovat, co mohl, ale ona je tam takřka během jediného dne. Už jenom čekal, až bude královně k ničemu.

To ale nesmí dopustit. Má určité ambice. Musí vydržet. Od malička měl, co si umanul. Jedináček rodičů, kteří ho milovali natolik, až jim přerostl přes hlavu. A tak jako dostal vše dřív, dostane i dnes. A zítra. Vždy.

V půlce cesty do neznáma si uvědomil, že nemá co dělat. Službu měli jiní a nevěděl o nikom, s kým by mohl chvíli volna trávit. Vzpomenul si ovšem na Troma, který tu zde výjimečně byl, neboť měl plno práce s dobýváním jiných měst po Zemi. Rozhodl se vydat za ním.

A měl pravdu, opravdu tu byl. A dokonce ani on neměl zrovna co na práci.

"Trome!" ozve se Arod při příchodu. Trom si ho okamžitě všimne, ale nadšeně se netváří. Naopak. Arod si všimne jeho výrazu a trochu znejistí. Přijde k němu blíž.

Trom sedí u ležícího Heyar, který hlasitě oddechuje. Z jeho nozder se táhne silný zápach a vítr čechrá Arodovi husté vlasy.

"Co se děje?" zeptá se, i když tuší, co je špatně. Trom se odmlčí. Heyar, na kterého hledí, je jeho. Ten největší ze všech, ten, kterého všichni poznali od vidění.

"Něco ho napadlo," odpoví Trom sklesle, "nějaký parazit, či co. Nenechá na sebe už ani sáhnout. Ani pohladit po čenichu. Nedokáže už ani zvednout hlavu."

Arod chvíli mlčel a pak si k Tromovi sedl. Podíval se mu tváře, ale Trom se na něj neotočil. Díval se na svého okřídleného parťáka.

Heyar dech zpomalil. O hodně. Párkrát se nadechl. A pak dýchat přestal. Úplně.

Trom se nadechl a zdrceně se na mrtvého Heyar díval. Neudržel slzy a začaly stékat po tváři. Arod ho chytil z druhé strany na rameno a nechal ho, aby se o něj opřel. Věděl, jaké je to o někoho přijít. O sám skoro přišel o Troma. A nejen o něj.

Ani jeden se nezmohl na jediné slovo. Trom, zničený a šokovaný, nesmířený se smrtí, byl opřený o Aroda a ten se díval na Heyar. I on je měl rád. Vždycky je ta stvoření fascinovala a o to víc ho bolelo, když je viděl umírat. A když viděl svého přítele v jiném světle. Takhle zničeného ho neměl šanci ještě spatřit.

"Nechť tě Sikira uvítá v jejích síních, Rayehi," řekne po chvíli Arod a pohlédne na Troma. Ten se narovnal, ale v očích měl slzy stále.

"Byl to ten nejlepší Heyar, jakého jsem potkal," začal mluvit přidušeným hlasem, "on nebyl jen zvíře. Nebyl to tuctové zvíře, které jen slouží svým pánům. On byl jiný. Měl svoji osobnost, zapálenost pro věc, těšilo ho, když se mnou létal až nad oblaka. Nebyl to pomocník. Byl to-"

Hlas se mu zlomil. Podíval se do země.

"Tvůj přítel," doplní ho Arod. Trom kývne hlavou.

"Barnabáši!" ozývá se zpoza rohu. On se otočí a vidí svého pomocníka, celého uříceného.

"Co se děje?" ptá se netrpělivě, "co je, že tak spěcháš?"

"Šarlotu chytili."

Barnabáš ztuhl.

"Cože?"

"Chytili Šarlotu. Našli ji ti dva, ten kudrnáč s tím prckem. Našli její skrýš a odvedli ji do Lodi."

"Do hajzlu," uleví si zoufale Barnabáš a sedne si na lavičku, "do hajzlu."

"Vědí, že tě zná."

"Žije?"

"Myslím, že jo. Zaslechl jsem, že ji vsadili do vězení." Na Barnabášově tváři byla vidět obrovská úleva. Zhluboka vydechl a položil hlavu do dlaní.

"Barnabáši, chybíš jim jen ty."

"Já vím."

"A vydali na tebe zatykač."

"To vím taky."

"A znáš i jeho obsah?" Kamarád začal znít nepříjemně. Barnabáš zvedl hlavu: "Ano, znám!"

"V tom případě se koukni obětovat." Barnabáš se na něj vražedně podíval.

"Děláš si srandu?"

"Ne, nedělám. Pasou po tobě. Pokud tě dostanou, ostatní pustí."

"Děláš si prdel?! Ty bys mě nechal zabít? Ty, kterému jsem vždycky pomohl?" Dali se do hádky.

"A ty bys nechal zemřít je? Ty necháš umřít Šarlotu? Kvůli tobě jsme teď tam, kde jsme. Kdyby ses ovládnul, všechno by bylo jinak!"

Slova zasáhla jako šípy. Barnabáš v sobě dusil vztek, který si nedovolil vyplynout.

"Čekal bych," pokračuje klidněji druhý mladík, "že po tom všem bys už dávno všeho nechal a zachránil ty, na kterých ti záleží. Možná tě zabijou, a to já nechci, věř mi, ale pokud se jim alespoň nevydáš, nechají umřít je." Barnabáš se na něho naposledy podíval: "Vypadni," zasyčí. Druhý chvíli zůstane stát na místě a pak odejde. Barnabáš zůstane sám.

Přemýšlí, co mu poslíček řekl. Co on jemu a naopak. Má pravdu v tom, že kvůli němu teď Šarlotu chytili. Ona by jim jinak nedala možnost najít její úkryt. Ale nemůže se přece obětovat. nebo musí?

Chvíli nad tím přemýšlí a uslyší ševelení. Nad jeho hlavou letí dvě vrány. Jsou obrovské, přesně takové, jaké mají Midrilové. Nevšimnou si ho letí dál. V Barnabášových zelených očích se zablýskne. On musí něco udělat. Obětovat se nenechá. Zemřít své přátele ale taky ne.