Lidé z Rohmidru

Z plánu sešlo

"Chopte se jich!" ozve se hromový hlas důstojníka Agrazeta a po dvojici vystartují strážní. Barnabáš se snaží krýt Šarlotu, ta se ovšem nenechá.

Strážní se zpacifikují a s bolestivým prskáním zajatých je zatknou. Oba se nenávistně podívají na Agrazeta, který k nim přijde blíž a oba je chytí za čelist.

"Tak Midril, který není Midrilem se pokusil zachránit svoji milou," řekne jízlivě, "no, uvidíme, ke které milé se teď dostanete." Pustí je a strážní je prudce zvednou.

"Odveďte je!" přikáže důstojník a odvedou je. Oba lidé se na sebe celou dobu dívají a šeptají si vzkazy.

"Kreténi," gestikuluje Barnabáš a Šarlota se usměje. Strážní si ovšem povšimnou a obličeje od sebe odtrhnou, aby na sebe neviděli.

Došli až do sálu, kde pravidelně dlela královna. Vstoupili dovnitř a na královnu narazili, na královnu, která byla okamžitě zaujatá nad zajatci. Přestala si všímat a konat cokoli jiného a přistoupila k nim blíže. Strážní se uklonili a vězně donutili taky. Siara si je prohlédne a pak jim zvedne hlavy.

"Ty jsi Barnabáš," řekne při pohledu na mladého muže. Barnabáš na ni plivne. Královna rychle ucouvne a v očích ji zableskne.

"A pročpak jsi přišel?" pokračuje. Barnabáš mlčí, odmítá ji cokoli říct. Královna se podívá na Šarlotu a pak zpět na Barnabáše.

Ticho.

Barnabáš sebou trhne. Nepozorným strážným se vysmekne z rukou a vytáhne meč, který měl u sebe jako poslední možnost. Vyrazil proti královně. Stráže se probrali a prudce s ním zatáhli za  řetěz dozadu. Mladík uklouzl, udržel se však na nohou a dal se do potyčky s nimi.

"Dost!" zahřmí královna.

Barnabáš se otočí.

"Dost, nebo zemře!" zvolá královna, držící Šarlotu za vlasy s nožem pod krkem. Dívka se tiše zajíká a čeká, jak její přítel zareaguje. Královna vycení zuby.

Barnabáš položí meč a celou dobu zírá na Šarlotu.

"Tak, tak se mi to líbí," libuje si Siara, ale ze sevření nepovoluje, "pusťte ho z okov!"

Strážní učiní, jak jim jejich paní řekla a Barnabáše pustí. On nehybně stojí a královna se na něj jedovatě usmívá. Šarlotu stále nepouští.

"Takhle to bude lepší," řekne a Šarlotu zvedne, nůž stále drží pod jejím hrdlem, "o něco se pokusíš a je mrtvá."

Barnabáš mlčel. Čekal.

"Řekni, ty romantiku, ty jsi ji chtěl zachránit, že?"

Kývne.

"Obětovat se ti moc nechtělo, jak koukám. Máš ji rád?"

Barnabáš se podíval na zkoprnělou Šarlotu a pak zpět na Siaru.

"Máš," odpoví za něj, "máš, moc rád. Kamarádka nadevše, co? Nechceš přece, aby se ji něco stalo, nebo ano?"

Nůž přitiskne k hrdlu blíž.

"Ne!"

"To je dobře," zasměje se Siara, ale v řeči nepokračuje. Přemýšlí, jak by Šarlotě ublížila.

"Asi bys chtěl kamarádku vrátit, co?" zeptá se s výsměchem. Barnabáš mlčí, ale nejraději by po ni skočil a zardousil by ji. Siara se zadívá na holou ruku dívky. Podívá se na Barnabáše.

"AU!"

Řízne Šarlotu do ruky. Odstrčí ji a dívka padne Barnabášovi do náruče.

"Malá pozornost," řekne vesele, "do vězení! S oběma! Ty si nechám na potom!" Stráže se dají do pohybu a nebožáky odvedou. Surově je téměř hodí do cely a beze slov otočí klíčem, který jim bránil ve svobodě. Barnabáš nevnímal nic jiného než zakrvácenou ruku své věrné kamarádky.

„Ta bezpáteřní svině," nadává na královnu a trhá si kus svého oděvu, aby krev stlačil. Šarlota zatím bolestivě oddechuje a dívá se po okolí.

„Barney, co teď?"

„Musím ti dát ruku do kupy," odpoví ji pohrkaně a tlačí na kůži.

„Co s námi?" Barnabáš se na ni podívá. Odmlčí se a skloní hlavu: „Já nevím." Pak se dál věnuje zraněné ruce.

„Ber," ozve se hlad ze stínu. Rivann natáhne vyzáblou ruku a podá Barnabášovi kus svého chatrného šatu, „bude potřeba." Barnabáš si ho nejistě prohlédne, ale vezme si ho. Přiloží ji k ráně. Za pár chvil krev přeatne téct.

„Máš štěstí, že tě řízla do žíly," podotkne Barnabáš a podívá se zpět na otroka.

„Díky."

Otrok se na mladíka dlouze zadívá, ale neřekne ani slovo. Pak hlavu odvrátí a pokračuje ve své nepřítomnosti.

„Nápad se převléknout za Midrila byl boží," pochválí ho Šarlota. Barnabáš se usměje.

„Jo, škoda jen, že mi ty hadry sebrali. Vypadal jsem věrohodně."

„Ale k ničemu."

Utichnou.

„Nepoznal jsem tě ani já," ozval se Rivannův hlas. Barnabáš cukl, podíval se jeho směrem a nejistě pohlédl na Šarlotu. Poté znovu zamířil očima na otroka.

„Kdo jsi?"

„Říkal jsem."

Šarlota kývne, ale mávne rukou, naznačuje, že nemá význam se s ním bavit. Rivann chvíli čeká, než jeden nebo ruhý promluví, až nakonec chytne mříž a vystoupí ze stínu: „Dvě vrány uletí, protože jim jedna vrána bílá otevře křídla."