Lidé z Rohmidru

Den, na který všichni čekali

„Všichni jsou tady, má paní."

Palác byl naplněný hořce studeným vzduchem, který byl plný nejistoty, ale i odhodlání. Od rána je každý krok hlasitější než kdy dřív, každý nádech hlubší než kdykoli předtím. Oči jsou bystřejší a zbraně ostřější. Dneškem to začíná.

Královna se otočí na Aroda a kývne hlavou. "Takového usilí to dalo."

„Nepředstavitelného úsilí."

„Kolik jen bolesti tohle všechno stálo."

„Nezměrné množství, královno."

„A kolik životů."

„Potoky krve, Veličenstvo." Siara se pousměje: „Ale nic z toho se nepřiblíží k tomu, kolik prolité krve bude na Zemi." Odmlčí se: „Je mi jich možná až líto."

„Je slušné ubožáky litovat a konat v jejich dobro," řekne Arod s jasným náznakem dvojsmyslu.

„Ať se po Paláci rozezní hlasy sil, že-"

„Nastal čas pro schromáždění chvil," dořekne za ní Arod. Královna se nadme pýchou, když se po celém paláci rozezní táhlé a hluboké tóny vycházející z rohů a trubek, které se jako ozvěna odrážely od chladných zdí.

Uběhne pár chvil, než se v prostorném sále objeví první Midrilové. Postupně se za nimi začnou zjevovat i střelci a vojáci, jen někteří, ty nejvyšší jednotky. Mezi nimi je i Corya, která má na královnu skvělý výhled. Nad všemi stojí královna, po její pravici Arod, po levici Liarendil s Rialyn. Poté, což nemalou část Midrilů překvapí, i konstruktér Timothrej, který z nich vška vypadá nejvíce nejistě a v očích má i určitou dotčenost z toho, že tu musí být, i když na Zemi, přes svůj zájem, letět nemůže.

„Jste tu všichni, co tu máte být," začne královna sebevědomě, její hlas se rozlehne po celém sále, „před mýma očima je desítky duší, kteří zavázali život mé pomstě. Před tisíci pozemskými lety nám lidé zabili krále a mně otce. Vím, že někteří z vás, člověka neviděli. A nebylo by správné to tak nechat." Otočí se na Timothreje: „Byl byste tak laskav." Timothrej se ukloní a na krabičce, co drží v ruce, stiskne tlačítko. Natočí ji k modrému praporu a na něm se rázem objeví projekce.

Sálem projdou opovržlivé, znechucené i zaujaté zvuky. Na praporu se objevili fotografie i živé hologramy lidí. Corya se zvědavě natočí a stoupne si na špičky.

„Jak vidíte, moc se od nás neliší," řekne upřímně královna, „obličeje mají podobné, oči také. Jen nemají rohy a jejich zuby jsou stavěné na rostlinnou stravu. Opravdu, téměř stejní." Odmlčí se. Několik Midrilů velmi výrazně nesouhlasí, královna je však poklidně umlčí.

„Přesto se na ně znovu podívejte. Něco v nich je prostě divné. Já si to myslela od začátku, bylo ovšem příliš pozdě cokoli udělat. Jen se Sikiřiným milosrdenstvím a její pomocí jsme se vrátili zpět domů, jen díky ní jsme mohli znovu spatřit Sesterské hvězdy a obdivovat světlo Tarui. Rány to byly ovšem strašné."

Opět se odmlčí. V jejím hlase je čitelné rozrušení, ale potěšení, hněv i zármutek. Coryu tón její mluvy zaujal, dále poslouchá.

„Dnešek je den, na který tak dlouho čekáme. Ano, bylo by možné se na zemi vrátit dříve, ovšem trvalo třicet let, než to bylo opravdu možné. Myslím tím vrátit se na zemi a efektivně se pomstít. Bylo třeba zdokonalit stroje, výbavu, zbraně a najít ty nejlepší, kterým věřím, že mi pomohou pomstít smrt vašeho krále." Dokončí větu a Arod se vítězoslavně nadme pýchou.

„Dnešek je den, kdy se naše myšlenky zcela změní. Již nebudeme zde, ale na Zemi. Myšlenky již není možné upírat na naši domovskou planetu, ale na místo, které je domovem zrádců. Všechno mohlo být jinak, kdyby lidé nebyli lidmi."