Lidé z Rohmidru

Špeh

Nezahmouřila ani oka. Byla už jasné ráno, chladné jako voda, ve které včera lovila ryby, když Arod zastavil. I on vypadal unaveně. S koně seskočil a Corya po něm také. Koně uvázal u stromu a posadil se na kámen u vody.

„Protéká tu řeka Lesria," řekl, „a v ní je ryb, že je za měsíc nespočítáš. Tak se ukaž."

„Mohl byste mi půjčit nůž?"

„Ty ho nemáš?"

„Kdybych ho měla, tak se neptám," odsykne mu Corya.

„Bacha na jazyk," zvedne hlavu Arod, „a ne, máš ruce."

Corya se na zvěda chvíli dívá a pak se pustí do lovu. Některé ryby se dají jíst i syrové, možná proto Arod přistoupil na návrh. Jinak si to nedovede vysvětlit.

Její oči zaměří jednu obzvlášť zajímavou.

Chytne ji. Ihned se ji však vysmekne z ruky a Coryinu tvář opláchne pár pár kapek vody.

„Moc ti to nejde," rýpne si Arod a založí ruce. Podívá se na nebe. Tarua je ještě nízko, je dosti času.

Corya vycení zuby a oddechne si, ale pokusí se chytit další. A opět, téměř k nohám ji připluje ryba snad ještě zajímavější než ta předtím.

Její dlouhé prsty po ní skočí a ryba nemá, kam uplavat. Corya ji drží jako zuby maso v křeči a otočí se k Arodovi. Ten se narovná a mlčky se na úlovek dívá. Corya si rybu prohlíží a pak ji donese Arodovi.

„Pusť ji," řekne lehce zvyklaným hlasem a díval se úhlopříčně od Coryy.

„Ale, pane-"

„Pusť ji!" Corya poslechne. Rybu pustí a pak se podívá stejným směrem, jako Arod. Ten již spěchá ke svému koni a odvazuje ho od stromu.

„Nasedni," pobídne ji. Corya se nejistě ohlédne a přiběhne ke koni.

„Co se děje?" Arod neodpoví. Naskočí na koně také a vyjede.

Ozve se krákavý zvuk. Corya se prudce ohlédne, ale nic nevidí.

„To jsou Dregerian," odpoví na nepoloženou otázku Arod, „královniny špehové. Poslala je... až se královna dozví, že... tu rybařím..."

Corya se ohlíží dál, ale žádného Dregeriana nevidí. Ujedou několik mil, než krákání přestanou slyšet. Zmizeli jim z dosahu. Alespoň si to mysleli. Arod zpomalí koně a zůstane zaraženě a zamyšleně sedět.

„Už jsme skoro tam," řekne Arod mimoděk po době jízdy a Corya si úlevně oddechal. Bolelo ji celé tělo.

Za chvíli Arod náhle zastaví. Otočí se za sebe a Corya s ním.

Oba ztuhnou. Před jejich zraky sedí na cestě šest velikých vran.

„Myslím, že jsme v průšvihu, pane," utrousí Corya.

„To ano," pousměje se vyděšeně a trhne otěžemi. „JEĎ!" zahřmí. Kůň bleskovou rychlostí vyrazí. Královna zřejmě již ví o cizince a nakázala se jí zbavit.

„Nejen, že mě královna zásobuje neustálou prací," začne prskat Arod, "ale musí mě i sledovat! Nejraději bych byl, kdybych je mohl zabít!"

„Zabít?"

„Jo, zabít!"

Corya sundá luk z připevnění na koňském boku a natáhne tětivu.

„Co to vyvádíš?" Corya zamíří.

„Ne, NE!" zaječí Arod, ale pozdě. Corya jednou přesnou trefou skolí jednoho ptáka. Zbytek vztekle zakráká a rychle odletí.

„Ty hlupačko!" zařve Arod, zastaví koně a shodí Coryu ze sedla, „co tě to napadlo, u Sikiry!" Seskočí ze sedla a pohmožděnou Coryu chytne za košili. „Víš vůbec, cos provedla, ty usmrkaná krůto?" Corya se snaží udržet na nohou a drží Aroda za paži.

„Chtěl jste ho zabít, tak-"

„Zabila jsi královnina špeha!"

„To byl účel, ne?"

„Jestli chci někoho teď zabít, tak tebe!"

Coryu pustí. Ta upadne na zem a lapá po dechu. Přitom nepřestává zírat na Aroda. Ten nervózně přešlapuje a chodí ze strany na stranu. Nervózně se mu třesou ruce.

„Teď už tě ale musím přivést."

Arod se na ni trpce podívá a vyjde směrem ke koni. Pokyne hlavou, aby Corya nasedla. Ta k němu udiveně přistoupí a Arod ji pomůže se vyšvihnout na koně, aniž by pomoc potřebovala. Nasedne taky.

„Jen ať královna vidí, koho ji nesu," procedí mezi zuby nenávistně a vyjede.