Lidé z Rohmidru

Kalné město

„Armete! Ker sehan preawerqa! Iters, merckh la neater derpoz Dreath verr!"

„Uterz neater?"

„Let hatt, liare maq letqka ak setup yrementier, hier! Orwess!"

Corya sebou prudce škubla. Otevřela oči, kterýma si prohlédla okolí. Ležela na zemi, v nepatrné puklině, podobné, ve které se ocitli před pár dny při souboji s vojáky. Vedle ní ležela Šarlota, vypadající, že tvrdě spí. Na druhé straně, po její pravici, spokojeně spal i Barnabáš, který taktéž vypadal, že neví o světě, což dokazovala i jeho naprosto nepřirozená poloha, ve které se nacházel.

Corya si oddechla. Nikde nebyly žádné jiné stopy než jejich, nikde žádné hlasy. Její sen se rozplynul stejně jako obláček páry. Přesto ji velmi znepokojoval.

„Najděte ji! Přiveďte ji zpět! Dřív, než si nás Sup vychutná!"

„Proč nás, pane?"

„Její blízcí, jestli je měla, budou dávno mrtví, tupče! Jeďte!"

Nesměla nad tím přemýšlet. Mají starostí všichni dost, ještě, aby se strachovala o životy Midrilů v Lodi. Věděla, že teď již neusne. Pomalu se zvedne a svěží trávou, která začínala vlhnout, popojde o kousek dál. Tam se posadí na pařez a utáhne si náhubek.

Hledí do pomalu vycházejícího Slunce. Při pohledu na něj si vzpomene na Taruu, která je mu tak podobná, přesto odlišnější, než cokoli jiného.

Byl to neuvěřitelný risk zmizet z Lodi. Sice se jim povedlo se dostat do Zapovězené čtvrti, lidský přítel jim pomohl je dostat dost daleko od nebezpečí, ale teprve teď, když se vše uklidnilo, začínala chápat, že nemá prakticky žádnou šanci na přežití. Dýchat může pomocí masky, ale jak dlouho? Přesto nemůže jíst pozemské jídlo a vodu. Má sice zásoby, ale s nimi rozhodně nevyjde ani na další týden.

Jediná naděje byla skutečně najít Kalné město. Dvojice věřila Igorovi, že se tam nachází pomoc, a po tom všem, co spolu všichni tři zažili, tomu věřila také. Jenže jak daleko ono město je? A jsou skutečně dost daleko, aby je neohrozila blížící se bomba?

Z přemýšlení je vytrhl až mužský hlas. Otočí se, naštěstí je to pouze Barnabáš, který se svými rozcuchanýmy zrzavými vlasy vypadá jako by proletěl houštím. Ona se na něj nepatrně pousměje a zahledí se opět do krajiny.

Mladík se narovná, opucuje a tiše, aby nevzbudil poslední z party, přijde ke Corye. Postaví se za ni a stejně jako ona se zadívá do kraje.

„Máte na Rohmidru taky takový louky a lesy, nebo je to tam pustina?"

„Máme," řekne s nepatrným smutným úsměvem Corya, „většina Rohmidru je plná rostlin."

„Můžeš mi říct, proč ses vlastně přidávala do služeb tý tyranky?" Corya se na něj otočí: „Ono je to celý trochu složitější..."

„Tak to řekni polopatě."

„Jak?"

„Polopatě," opakuje Barnabáš, „jakože krok po kroku, postupně a jednoduše, jakobys to vysvětlovala totálnímu debilovi."

Corya se zasměje a přetočí na mladíka i celé tělo: „Dobře...od tý doby, co je Siara na trůně, plánovala návrat sem. Byl tady totiž zabit její otec a všichni na Rohmidru mají za to, že za to mohou lidé, že to udělali schválně."

„A ty?"

Corya se odmlčí. Tuhle otázku si nikdy nepoložila. „Já nevím, znám to z vyprávění. Siara je dvakrát starší než já. No, a...ne, že by jiní králové a královny byli méně krutí, než je ona, ale zrovna sama předčí mnoho jejích předků. Snad jen její praprababička Aragenrasa, s tou by si možná rozumněly. A stejně, jako jiní její příbuzní, i ona pochopitelně vládla a pořád vládne pevnou rukou a stejně jako jiní nechala pronásledovat následovníky Midri. To už víš, kdo je, nezapomněl jsi to?"