Lidé z Rohmidru

Aby bylo jasno

Corya se pravidelně hlásila u královny se zprávami města. Jinak tomu nebylo ani dnes, kdy ji královna s nadšením čekala. Corya byla vyčerpaná, znechucená a unavená, ale síla Midri ji držela na nohou.

"Veličenstvo, za dnešek jich padlo deset. Ve městě začíná být neobvyklý rozruch. Na hranicích města byly spatřeny obrněné vozy s lidskými vojáky a naši, tedy Vaši, vojáci jsou o to nervózní."

"Předpokládala jsem to."

"Smím-li něco říct, tak bych doporučila nasadit další lidi. Venku to začíná vřít."

"Přece jen se nevzdali tak rychle, človíčci," usměje se královna a zvedne se z trůnu, "kde je vůbec Arod?"

"O něm bych si s Vámi také chtěla promluvit." Královna zpozorní: "Co se děje, Coryo?"

"Poslední dobou vypadá, jak to říct.."

"Příšerně?"

"No, ano, ano. Ne, že by ve své práci neplnil povinnosti, ale zřejmě ji má nad hlavu. Navíc má potíže s ramenem."

"Tvoji vinou," rýpne si královna, ale Corya zůstane ledově klidná. "Je pravda, že zdravě nevypadá. Zvládla by jsi práci i za něj?"

"Ovšem že," odpoví Corya. Královna ji poté vyžene a ona odejde. Cestou přemítá o tom, jak dlouho tuhle roli ještě zvládne. Každý druhý zemře její vinou. Midri na ní spoléhá, ale Corya začíná cítit, že tahle role není pro ní. Nemá na to dost sil. Musí držet krok, ale nohy ji nechtějí jít. Musí poslouchat, ale její uši chtějí být hluchými. Vidí všechnu tu hrůzu i přes to, že by si oči nejraději vypíchla. Vše, co dělá, nedělá ona. Nedělá to Arwia, která skryla své jméno. Netušila, že změna jména změní člověka. Ona už není ona. Jediné, co ji spojuje s Arwiou, jsou modré oči. Nic víc.

"Coryo?"

Corya se otočí. Před sebou uvidí Lachima.

"Kde je Drachir?" Lachim k ní přistoupí blíž: "Někde určitě."

Zadívali se na sebe. Lachim byl unešený nádhernýma modrýma očima a nemohl z nich pohledem uhnout. Corya naopak byla celá pryč z lesklých hnědých očí, které byly plné všech odstínů hnědé barvy.

"Máš krásný oči," řekne Corya.

"Ty taky."

Zírali na sebe a beze slov k sobě mluvili. Corye se nepříčil. Možná se někdy choval zbrkle a vztekle, ale měl nádherný hlas. A oči.

"Měla bych asi jít," řekne mu. On ji chytí za ruku: "Já taky."

"Tak proč nejdeš?"

"Nějak nemůžu."

"Drachir tě určitě hledá," usměje se Corya.

"Jen ať," odpoví a přiblíží se ještě blíž. Oba zavřou oči. Jsou sami, stojící na chodbě, nikdo je neruší. Lachim něžně drží Coryu za ruku a ona ho nechá.

"Coryo!" ozve se najednou. Oba cuknou a odtrhnout se od sebe. Lachim sebou lehce zavrtí a Corya rozklepe prsty.

"Ano?" Byla to Rialyn. Chvíli se na ně dívá a pak povídá: "Pojď sem!" Corya se na Lachima naposledy podívá a vyrazí k rádkyni. Lachim je chvíli sleduje a pak odejde.

"Pardon, že jsem vás vyrušila-"

"Nic se neděje."

"To doufám, protože bys měla něco vědět." Zastaví. "Já jsem tady ta královně nejbližší. Já jsem její rádkyně a já taky určím, zda budu dál nebo ne."

"Co tím myslíte?" Rialyn chytne Coryu za límec: "Že se mi přestaneš motat do cesty. Tvoje práce je s Arodem. Hlídat město. Ne radit královně. V poslední době je toho nějak hodně, nemyslíš?"

Corya byla dost překvapená, jak s ní Rialyn jedná. Za tu dobu, co sloužila u královny si totiž zvykla i na úctu.

"Dělám jen to, co mi královna naři-"

"Tak jinak," zasyčí Rialyn, "můj velmi dobrý přítel Narinavar si moc rád něco vymyslí, aby ti uškodil. A Tomu, jenž nemá víčka, tady věří všichni. Takže se věnuj své práci. Rozumíš?"

Corya kývla. Rialyn ji pustila a odešla si po svém. Corya se oklepala a stáhla uši. Copak ji bere práci úmyslně? Otočí se směrem k místu, kde stáli s Lachimem. Už byl pryč. Chvíli se dívala do prázdna a pak vyrazila do služby.

Ve stáji na ni už čekal Arod. Seděl na koni a povýšeně se na ni díval.

"Musím ti poděkovat," řekne ironickým tónem, "že prý mám práce nad hlavu a bolí mě mé postřelené rameno. Teď před královnou vypadám jako idiot!" Corya nasedla na koně: "jen jsem chtěla pomoct. Vypadáte hrozně.:"

"A kdo se ptal? Nikdy jsem neměl sebemenší problém s prací, tak to nezveličuj. A to rameno mě bolí kvůli tobě, jen jsem ti to chtěl připomenout."

"Stejně si myslím, že byste si měl odpočinout." Arod prsknul.

"Nestarej se! Tvůj úkol je poslouchat."

"A Váš ne?"

Arod zmlkl. Podíval se nenávistně na Coryu a pak se otočil: "Jeď!" Vyrazili a vrátili se do města. Arodovi vážně muselo být zle, pokud nechtěl řešit ani otázky poslušnosti. Přesto ovšem, jako vždy, nevypadal, že by mu zle bylo. Alespoň ne pořád.

Lachim se celý rozklepaný, dotčený, nervózní, nahněvaný ale i nadšený vracel k Drachirovi. ten už na něj čekal, až se oba dají do práce. A ačkoli se Lachim snažil vypadat přirozeně, tak jako Arod talentovaný nebyl, proto ho Drachir brzo prokouknul.

"Co se děje?" Lachim sebou trhl a pousmál se: "Co by? Nic."

"Ty neumíš lhát. Co je?" Lachim vydechnul: "Koukám, že mě znáš."

"Znám. Mluv." Přisedl si blíž.

"Já-já se asi zbláznil."

"Proč, pro Sikiru?"

"Ne proč, ale spíš do koho." Drachir se rozzářil: "To snad ne!"

"No, už to tak bude, kamaráde."

"Ty miluješ tu modrookou střelkyni!"

"Nekřič!" okřikne ho Lachim, ale s Drachirem to sotva něco udělá. Radostí cení zuby a čeká, až mu Lachim poví něco víc.

"Proč jsi to tajil?"

"Připadalo mi to blbý."

"Mělo mi to dojít. Ten tvůj výraz, když jsme o ní mluvili. Ten pohled, když jsi na ni koukal."

Lachim se rozklepal: "Já ani nevím, jak je to možný. Já- já- já to nechápu. Ona...prostě- vždycky, když na mě kouká, tak...vůbec nevím, co mám dělat. Je zvláštní u ní stát. A dneska..."

"Co?"

"Skoro to vyšlo, Drachire. Nebránila se. Jen, kdyby tam nevlítla Rialyn, zatraceně!"

Drachir zmlknul. Měl radost, ale i vztek. Vztek na Rialyn.

"Jakmile se tam objevila, lekla se a ucukla. Já pak taky."

"Já bych ji zabil," zasyčí Drachir. Lachim se na něj zlověstně podívá a stáhne uši: "Tak mockrát děkuju!" Prudce se zvedne a odejde. Drachir nechápavě hledí směrem, kudy odešel a prskne: "Sakra, místo Rialyn myslí Coryu! To jsem přesně nechtěl!" Pak se zvedne i on a zamíří za Lachimem, se kterým měl vyrazit do práce. Jaká bude ovšem panovat nálada, o tom raději ani jeden nepřemýšlel.