Lidé z Rohmidru

Nenechám tě v tom

Královna byla poslední dny k nevydržení. Nedalo se s ní bavit a už vůbec ji cokoli namítat. Byla nepříčetná z jakékoli chybičky a její sup ječel více než obvykle. A jinak tomu nebylo ani dnes.

"Už dávno jste měli najít toho kluka!" běsnila. Arod stál před ní a vedle něj i jeho rival, Liarendil. Královně v očích šlehaly blesky.

"Celé město je pod moji kontrolou, jen on ne! Co je tak těžkého najít obyčejnýho kluka? Krade vám zbraně a pokud vím," otočí se na Aroda, "tobě vyrazil čelist! To je ti jedno, že si to dovolil?"

"Upřímně řečeno, jsem benevolentní," odpoví důležitě Arod.

"Ale já ne! Toho kluka tu chci mít, nebo si mě nepřejte! On je jediný, který mi tu schází!"

"Ono to není snadné, Veličenstvo," vloží se do toho Liarendil, "já osobně nevím, ani jak vypadá. Zvěd Arod mi to laskavě nedokázal do teď sdělit." V jeho tónu hlasu zněla jasná výčitka. A měl si ji odpustit.

Královna k nim přistoupila a na oba se podívala. Pak je prudce chytla za rohy a trhla s nimi dozadu. Midrilové zaklonili hlavy a bolestivě zaskučeli.

"Z dovolením se přestanete chovat jako nevychovaní parchanti, kteří se sebou mají neustálý problém! Modlete se, abych neměla problém s vámi, jinak vás pošlu na smrt, protože neschopní mi jsou k ničemu! Rozumíte mi?"

"Ano," zasyčí Arod a podívá se na Liarendila. Ten kývne hlavou a královna je za rohy pustí. Oni se s úlevným výdechem předkloní a pak už nepromluví ani slovo. Královna na ně chvíli kouká a pak je doslova a do písmene vyžene.

"Co ji kdo udělal?" ptá se spíš sám pro sebe Arod. Liarendil nepromluví, přemýšlí nad tím, co královna řekla. Arod se na něj podíval a usoudil, že se od něj raději odtrhne. A přesně to udělal.

Liarendil se ploužil po chodbách a nemohl z hlavy dostat to, co mu Siara řekla.

Neschopní mi jsou k ničemu.

Považuje ho za schopného. Vždycky ho za něj považovala. Ještě, než do jejích služeb nastoupil Arod, byl hvězdou. Hvězdou, kterou nikdy být nechtěl. A teď se jí stát potřebuje znovu. Potřebuje se stát lepším, aby už se lepším nikdy jindy stát nemohl. Neví, jestli měl štěstí, že ho královna nechala žít, nebo smůlu, že se jí zadlužil tak velikým dluhem. Že ji slíbil splnění tak těžkého úkolu, aby byl konečně spokojený. Mohl si za to sám. Chtěl by to vrátit, ale těžko. Zlodějina ho sem přivedla. Ze zloděje se stal důstojník. Ale za jakou cenu. Nikdy do služeb nechtěl, musel se jen zachránit. A to předtím i teď. Musí se zachránit naposledy.

Ví, že se chová jako idiot. Že se vtírá a ve chvílích, kde nechybí, je jen on. Ví, že to vědí i jiní. Co  tím ale nadělá, když nikdo nezná jeho příběh? Každý ví, že byl zlodějem. Kdo ale ví, že by jím byl nejraději i teď? Kdo ví, jak velká je jeho splátka? Splátka, která ho sžírá. Tak moc se snaží vyhovět, aby měl konečně pokoj. Roky se o to snaží, ale neděje se nic. Zásluhy jsou mu kradeny nebo neuznávány. Ale snaží se dál. Musí se snažit. Má na sebe strašně veliké nároky. Ví to. Musí mít, jinak se nedočká. Musí být lepší, aby už nikdy nebyl. Jednou ten čas přijde. Jednou bude ten lepší. A pak už nikdy. Nebude mít kde. Bude volný, jako dřív. Splatí dluh. Splní slovo.

Venku, v lidském městě, se Barnabáš schovával a přemýšlel, jak dostat své přátele, hlavně jednu kamarádku, z vězení. Denně koukal, kudy by se mohl do vězení dostat a pečlivě sledoval všechny vchody a východy do Lodi. Bylo jich málo, hlavní vchod neustále hlídali. Po stranách byli další dva, nevěděl ovšem, kam vedou nebo kam ho zavedou. Přesto se nevzdával a v hlavě se mu začal rodit plán, který by mohl vyjít.

Věděl, že se do Lodi dostat hlavním vchodem je jistá sebevražda, ale byl to jediný vchod, o kterém věděl jistě, že ho zavede, kam chce. A ať už by šel jakýmkoli, bez přestrojení se tam nedostane. Vypozoroval, v jaký čas je Midrilů venku nejméně a jeden den se opravdu odhodlal. Nebyl si jistý, zda jeho přátelé žijí, ale musel to zkusit.

Proplížil se do bezpečné vzdálenosti k Lodi, z druhé strany, která nebyla tak hlídaná. Musel počkat, až se k němu někdo přijde podívat. A dočkal se. Na stráž zrovna přišel jeden strážný, který si naštěstí Barnabáše ani nepovšiml. Ten se na něj chvíli upřeně díval a pak se rozhlédl. Hledal větev. Jakmile si nějaké všiml, pomalu a tiše zacouval, aby na ni dosáhl a chopil se ji. Byla dost silná na to, aby se mu zákrok, který plánoval, povedl.

Pevně ji stiskl. Tichými kroky a k Midrilovi zezadu přiblížil a napřáhl se.

Rána.

Midril se svalil na zem a Barnabáš se pousmál. Mrštil ho větví po hlavě. Větev odhodil a ujistil se, zda ho nikdo neviděl. A jakmile pochopil, že ne, prohledal Midrila v bezvědomí a svlékl mu plášť. Následně i košili a kalhoty. Svlékl ho takřka do naha celého a všechno jeho oblečení navlékl na sebe. Bylo mu o něco větší, ale rozhodně bylo pohodlné. Pak vzal Midrilovi i zbraně a upevnil si je k tělu.

Byla tu ovšem věc, se kterou nepočítal. Tedy, věděl o ni, jen to nedomyslel. Midrilové mají veliké a výrazné rohy. Naštěstí pro Barnabáše našel kapuci, kterou přikryl svoji hlavu a doufal, že po něm nikdo nebude chtít, aby si ji sundal. Naposledy se rozhlédl a Midrila odtáhl stranou. Pak pomalu vyrazil k hlavní bráně.

Doufal, že na sebe nespoutá pozornost, ale tu všichni věnovali jinému. Do Lodi se vrhli další zajatci, proto se mezi ně šikovně, jako doprovod, vmísil a proklouzl až dovnitř. Rád by se po architektuře podíval, neměl ovšem čas. Musel najít vězení. Spoléhal na zajatce, které by mohli dovést právě tam, ale mířili za královnou. Musel se spolehnout na náhodu.

Pokoušel se co nejvíce nenápadně proplést Lodí, aby na něj nikdo nepromluvil, když v tom uviděl několik lidí v okovech. Ti určitě mířili do vězení. Vydal se za nimi.

"Kampak?" ptá se ho strážný, když vidí jeho nadšení se do vězení dostat. Barnabáš ztuhne, přesto ovšem zachová chladnou hlavu.

"Chci se na ně podívat," odpoví hlubokým hlasem, stále mající zahalenou tvář, "to snad můžu, ne?"

"No to ani omylem," odstrčí ho prudce strážný, "zmiz!" Barnabáš se nepříjemně uculí a otočí se. Chystá se odejít. Strážní mu nevěnují pozornost a on využije příležitosti. Napřáhne se.

Ozve se řinčení brnění a oba strážní upadnou do mdlob. Barnabáš si větev raději vzal sebou, s mečem totiž neuměl a víc neměl. Usmál se: "No jo, vždyť už jdu!" Pak se otočil, rozhlédl a vyrazil do vězení.

Zápach mu málem vyrazil dech, přesto mu po chvíli přestal vadit, strachoval se, že Šarlota je dávno mimo živé. Zanedlouho si ji ovšem všiml.

Seděla opřená o zeď a dívala se do prázdna. Jakmile si i ona všimla Barnabáše, který pro ni byl Midril, zpozornila a narovnala se. Čekala to nejhorší. Všiml si ho i Rivann, který si ho ovšem vůbec nevšímal.

Přistoupil k její cele: "Vstávej," přikázal. Šarlota neochotně vstala a Barnabáš sundal kapuci. Oněměla úžasem.

"Barnabáši?" On se usmál.

"Jo, jsem to já."

"Jak to?" radovala se, "Barney, jak se ti to povedlo? Barney!"

"Neraduj se, musím tě odsud dostat," připomene ji situaci mladík a přemýšlí, čím by vypáčil zámek. Vzpomene si na malý nožík, který měl u pasu a pokusí se jím zámek vylomit.

"To ti nepůjde!"

"Půjde," odpoví mladík a dveře otevře. Šarlota se usměje. Podívá se na nepřítomného Rivanna a vyjde ven.

Oba ztuhnou strachy.