Lidé z Rohmidru

Poprvé ve vzduchu

Studený vánek v Lodi nechával unášet plášť za jeho zády, on rozzlobeně pnul pěsti a těšil se, až se mu dostane poct, jakých ještě nikdy. Je nejlepší, je. Ze všech, a každý to ví. Není lepší příležitost to všem zase ukázat. Přišel na to. Zjistil něco, co by mohlo ohrozit celou vládu. Mohlo by to narušit královniny plány, její poslání pomsty, její další vládnutí. Královna sice dědice nemá, ale nezřídka se stává, že úkolem vlády pověří jiné. Teď je ta příležitost, která ji může navést rochu blíže k tomu se správně rozhodnout. Ona to ale udělá. Ví, komu má eventuelně trůn předat.

Navíc si může pěkně dobrat Liarendila. Toho, kdo byl nejlepší před ním. Musí uznat, že je to velmi schopný služebník. Nemluví o jeho vlastnostech, ale o jeho schopnostech. Kdyby nepřišel Arod, králem by se mohl stát po královně on. A proto byl Arod rád, že přišel. Jeho rival nikdy nesmí splatit sluh. Kdyby ho splatil, byl by propuštěn ze služby. Ale hlavně by se mu musel Nejvyšší zvěd poklonit.

Byl slepý, že to neviděl. Slepý stejně jako Liarendil, pořád naivně doufající, že ho jednou královna nad Aroda vyzdvihne. Modré oči mu nepřipadaly divné. Jistě, Narinavar je má šedivé, ale ty jsou plné bolesti, kterou v sobě celý život stlačuje, aby nebyl jiným na přítěž a starost. Modré oči ale měli vždy jen První. Sikiřiny děti, které svoji matku zavrhli.

Najednou se zničeho nic zastaví. Jakoby semu udělalo zle, ale ne. Všiml si Rialyn. Přecházela na konci chodby, ihned mu zmizela z očí.

Arod se tím směrem upřeně díval a pak pohledem sklouznul k zemi. Otočil se a zamyšleně stál.

Nezapoměl jí to. A ona jistě taky ne. Useknutý roh ji to jistě denně připomíná. Ano, Arod ji kdybsi usekl kus rohu. Zasloužila si to. Využívala ho, byl pro ni kusem hadru, který ji naletěl. To si ale nemohl nechat líbit, tak ji odměnil. Neví, jestli to královna ví. To je mu jedno. Je si jist, že to Rialyn ví, že je Corya První.

Musí si to však nechat projít hlavou.

Rialyn čekala na Narinavara, který s ní chtěl mluvit. Oba měli plno práce, ale chvíli si na sebe našli. Za chvíli ho viděla přicházet.

„Očko?"

„Hm."

„Co jsi se mnou chtěl probrat?"

„Neříkala královna něco o evakuaci města nebo tak podobně?"

Rualyn se na něj udiveně podívala: „Cože?"

„Město je prázdnější a prázdnější, lidé se nám sypou mimo něj jako písek sítem. Utíkají z něj, což o to, ale ve velkém. Vypadá to, jakoby byli povoláni odejít. Před něčím se schovat."

„Tak proč je nezastaví? To není dost stráží?"

„Jistěže je," ujistí ji Narinavar, „ale nemůžou najít ono místo, kudy proklouzávají. Na žádném jinémn dobytém území se to však neděje. Tohle se mi nezdá. Neříkala nic?"

„Ne, s ničím se mi nesvěřila. Vlastně mám pocit, že nevím vůbec nic." Narinavar na ni chvíli zíral, ale pak kývl hlavou: „To je všechno, musím se vrátit do práce." Rozloučili se.

Rialyn celou dobu přemýšlela o tom, zda se ho má zeptat na něco, o čem četla. Mohlo by se mu přeci ulevit. Dlouho ho panická ataka nechytla, ale o to může být horší ta další. Třeba by se tomu dalo předejít.

Zvenčí se najednou ozvaly příšerné skřeky a řev, které byly slyšet po celém vnitřku Lodi. Rialyn se oním směrem otočila a vykročila.

Venku, před hlavním vchodem Lodi, vítězně a hlavně hlasitě ječeli, řvali a vrčeli právě příchozí Heyar, kteří byli v posledních měsících v neskutečném zápřahu dobývaní jiných území. Mezi nimi byl i Heyar Tromův, tedy, jeho nový, který mezi ostatními vynikal stejně jako zesnulý Rayeh. Trom z něj ani neseskočil a přijel na něm rovnou ke královně, která ho již očekávala.