Lidé z Rohmidru

Jako štvaná zvířata

Arod jde dál. Celé město prohledal skrz na skrz, ale nikde ji nenašel. Musí najít toho mladíka, jen ten mu může říct, kde je.

Čím déle Arod hledá, tím větší se ho zmocňuje strach.

„Musí tady někde být," ujišťuje sám sebe, „celé město bylo pod naší kontrolou, nemohl daleko."

Ujištění však nenalézá. Má strach. Sílí a začíná jím zmítat. Ještě nikdy se takhle nebál. Jeho oči žhnou podivným plamenem odhodlání, které je podníceno strachem o sebe samého. Hledá již několikátý den. A pořád nenachází ani jeho, ani ji.

Je podvečer, sluneční paprsky mu ozařují tvář a on si utahuje náhubek. Sedí na strhaném koni, který má hledání již také dost. Arodovy prsty se nervózně třesou a on se podívá k hrudi.

Dlouho ho to nepřepadlo. Třesot prstů. Skoro na ten nepříjemný pocit zapomněl.

Za jeho zády zašustí listí. Arod se prudce otočí a popadne otěže. Dřív by se narovnal a rukou by hmatal meč, teď jen přihlíží jako slabá kořist a čeká, co uvidí.

A uvidí.

Před očima má Midrila, sedícího na koni, který ho nepochybně měl najít. Arod na druha chvíli tupě zírá a pak s koněm popojde o krok zpět.

Tohle není on, diví se Midril naproti němu, kde jsou jeho vypnutá ramena a hrdý výraz?

Arod po něm stále pokukuje.

„Arode!" ozve se Midril a jemu přejede mráz po zádech. Nepromluví.

„Arode, královna tě k sobě volá!"

Doprdele.

Arod se rychle rozběhne pryč a Midril se žene za ním. Jejich koně zběsile řehtají a smýkají kopyty, nemohou se však dohnat.

Zvěd otáčí hlavou za sebe, ujišťuje se, zda ho pronásledovatel stále vidí. Stále za ním uhání.

„Pane, stůjte!" volá na Aroda.

Vší silou kopne koně do slabin. Ten vztyčí své přední nohy a se zvědem na zádech se splašeně rozeběhne ještě rychleji. Projedou pár ulicemi a kůň otře své boky o pár rohů, než se konečně zastaví. Arod rychle dýchá a v očích má šílenou hrůzu.

Doprdele, ví o mně. Řekne to někomu dalšímu. Řekne Siaře, že jsem utíkal. To ne, ne, ne!

Ještě více se rozklepe. Kůň, vyčerpaný, se sotva drží na nohou, to Aroda ovšem vůbec nezajímá. Hrbí se a jeho rozcuchané, mastné vlasy mu šlehají ve větru do obličeje.

Co se to se mnou děje?

Zhluboka se nadechne, pocit plných plic však nemá. Poplašeně se rozhlíží a cítí větší a větší stahování hrdla.

Já nesmím pod Supa...zabije mě...nesmím...musím ho...musím ho najít...

Do očí se mu nahrnou slzy. Drží se za hruď a přerývavě se nadechuje. Se skloněnou hlavou sedí na svém obrovském koni a jednou za čas vydá drásavý, zoufalý zvuk ze svého hrdla.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Jak jsme daleko do města?" zajímá se Corya.

„Asi sto padesát kilometrů," odpoví Barnabáš. Trojice se plahočí dál, chvíli jdou, chvíli běží. Rozprostírá se před nimi pustina, sem tam se ozve nějaký pták. Při každém zvuku se Corya automaticky otáčí, zda je nesleduje královnina vrána.