Lidé z Rohmidru

Zachránci

"Uhni!" zvolá a snaží se procpat mezi lidmi, "pusťte mě tam!" Dojde k posteli. Královnu si chvíli prohlíží.

"Pomozte jí nějak, pane!"

"Jak? Jak ji mám-"

"Jsem zpátky!" Liarendil se vyřítí z neznáma. Arod nepatrně vycení zuby.

"Ustup, Arode!" pobídne ho Liarendil, který v ruce drží malou lahvičku. Arod ucouvne.

"Královno, jsem zpátky. Tohle uleví." Otevře polomrtvé ústa a nalije do nich celou lahvičku. Nejistě ji pozoruje a doufá, že se probere. Jako všichni ostatní.

"No tak, vzbuďte se," zašeptá. Arod jen nervózně kouká.

Královna zacuká koutky. Zhluboka se nadechne.

"Uhni!" zavrčí Arod na Liarendila a odstrčí ho. Tomu vypadne z ruky prázdná lahvička a stáhne uši.

Siara pootevře oči.

"Arode."

"Veličenstvo."

Všichni si oddychnou. Až na Liarendila. To ne, to snad ne. Já ji zachránil. Já.

Královna se rozhlédne. Jakmile uvidí celý zástup jejich služebníků, podívá se zpět na Aroda. Liarendila jakoby neviděla.

"To ty?"

Liarendil sebou trhl, ale Arod chytil ležící lahvičku a pevně ji stiskl.

"Ne já, to tohle." Ukázal ji královně. Ta si ji vzala do ruky.

"Děkuju ti," povídá, "ani nevíš, co jsi udělal." Arod se pousměje. Královna se opět rozhlédne a všechny kromě Aroda vykáže. Liarendil na ni chvíli kouká a pak nahněvaně a ublíženě odejde.

Já ji zachránil, já! Já! Jak se mám dostat z pout, když mi berou z dohledu klíč?

"Máš se na co těšit, Arode. Odměna tě rozhodně nemine."

"Neudělal jsem to kvůli odměně," odpoví líbezně Arod, "má povinnost je chránit moji zemi. A jaká by to byla země bez vládce?"

Chvíli si povídají, než královna přikáže, aby odešel. On se ukloní a zmizí z jejích očí. Další parádní triumf.

Výborně, Arode.

Znejistí. Někdo ho pozoruje.

Chytí svůj meč. Chce ho použít. Než ho ovšem z pochvy vytáhne celý, rozmyslí si to. Meč není přesně to, co chce. Potichu ho znovu schová. Na Liarendila je třeba něco jiného.

Arod se vynoří. Než si stihne čehokoli všimnout, Liarendil mu vší silou vpálí ránu do břicha, surově ho chytí za roh a mrští potlučeným o zeď. Sotva se narovná a Liarendil ho stiskne pod krkem dravým sevřením, mnohem větším, než Arod čekal.

"Tak co? Jaký to je, když tě někdo škrtí?"

Arod se začne vzpírat a cukat sebou. Liarendil stisk sebeméně nepovolí.

"Ty zbabělá svině," syčí, "myslel sis, že to tak nechám?"

"Ubožáku."

"Ticho!" zahřmí Liarendil a zatlačí ještě více. Arod začíná ztrácet dech v plicích.

"Okamžitě mě pusť, Liarendile!"

"Až přiznáš barvu!"

„Ani omylem."

Liarendil ho chvíli dusil, s veselým úsměvem, až Arod pochopil, že se musí podvolit.

"Prosím, já-" začal zoufale Arod, "já- nemůžu dýchat."

"Královna nemohla taky."

"Prosím- pusť mě, musím se- nadechnout- pusť mě."

"Je mi líto, žádnou zázračnou lahvičku nemám," dodá jedovatě Liarendil.

"To nemůžeš- zabijí tě- nech mě- zabijí tě-"

"To mi ani tolik nevadí, pokud uvidím zemřít tebe!"

"Prosím, já- udělám to- já- Liarendile- Liaren-"

"Pust ho!"

Zpoza rohu zahřmí hlas. Liarendil sebou trhne a Aroda pustí. Ten se skácí v mdlobách k zemi a kuckavě se nadechuje.

Objeví se zjizvený Midril, Agrazet. Podívá se na oba soupeřící a pohlédne na Liarendila. On zavrčí a uhne očima na Aroda.

"Co to má znamenat?"

"Jen jsme si museli něco vyřídit," odpoví příkře Liarendil.

"Tenhle tón si vyprošuju!" okřikne ho Agrazet.

Arod se opřel o zeď a zuřivě i s obavou sledoval Liarendila. "Tenhle šílenec mě začal škrtit, pane!"

"A právem, ty hovado!" zvolá Liarendil a znovu by se po něm vrhnul, kdyby nevytasil Agrazet meč. Liarendil zastaví a s hrotem u krku ucouvne.

"Je mi jedno, jestli právem nebo ne!" zaječí hromovým hlasem Agrazet, "jste dospělí, sakra!"

„tak se k nám nechovejte jako k dětem," zavrčí Liarendil a Agrazet ho protne přísným pohledem.

"Myslím, že on moc dospělosti nepobral," podotkne Arod.

"Mlč!" umlčí ho Agrazet a schová meč do pochvy, "tohle už je za poslední dobu po několikáté! Jestli se mezi vámi dvěma něco děje, vyřešte si to jinak než vzájemným škrcením."

"Já se ho ani nedotkl," skočí opět do řeči Arod. Agrazet ho nakopne, až zaskučí.

"Řekl jsem, ať jsi zticha! Je mi jedno, jakou roli máte v službách, ale tohle tady dělat nebudete! Ne teď, když se chystáme na odlet. Ne jindy. Rozumíme si?"

Arod se na něj nenávistně podívá. "Ano, pane," odpoví úsečně. Agrazet se podívá na Liarednila, očekává stejnou odpověď.

"Ano, pane."

"Okamžitě zmizte, nebo tohle všechno povím královně. Ta vás vyřídí, že se nedáte do kupy." Pod výhružkou Liarendil odejde a Arod si pomalu stoupne. Agrazet ho ještě chvíli pozoruje a pak přistoupí blíž.

"Kdo si myslíte, že jste, že jste do mě tak surově kopnul?" oboří se na něj Arod.

"Ty buď rád, že jsem do tebe jen kopnul, Arode. Jsi možná jeden z Nejvyšších, ale já tu byl v době, kdy ty jsi ještě pobíhal po Berxu a nosil do správcovství drby." S těmito slovy se rozloučí. Arod stojí na místě a cítí se naprosto ostudně a potupně.

Takhle se mnou zacházet. Jako bych byl nějaký malý harant. Ani nejvyšší důstojník si na mě nebude otvírat hubu, to tedy ne.

V Lukovně byl podivný klid. Nikdo nikam nepospíchal, všichni podvědomě čekali na něco, o čem neměli ani tušení.

Rozlétnou se dveře.

Do nich vejde výrazným krokem Zitha a s ní i studený vítr. Všichni povstanou a skloní hlavy. Udal s Coryou, sedící vzdadu na pohovce, uděljí totéž, jen Midrilka svýma zvědavýma očima pozoruje, kudy kapitánka jde.

Zitha si střelce letmo prohlíží. Z nich mají být střelci.

„Máte před sebou málo času a ne každý z vás na Zemi poletí, proto byl svolán výběr těch nejlepších z vás," oznámí kapitánka zvučně, „máte na přípravu pár dní." Neotálí a rovnou se otočí a odejde. Corya se podívá na Udala, který se nadšeně usmívá.