Lidé z Rohmidru

Cesta začíná

V doupěti, o kterém neměl nikdo ani sebemenší tušení, které bylo skyto u hranic Tokkeru, tam žila prapodivná Midrilka. Nelišila se od jiných nijak, pouze svými bílými rohy a světle mordýma očima. Její jméno bylo Arwia. A právě se vrací z loupeže.

Rychle otevře padací dveře a dlouhou chodbou, která vede pod zem, dojde až do svého útulného bytečku. Ten je osvícen pár svícemi, je plný papírů a listin, starého nádobí a ušmudlaných hadrů. Na polici stojí miska se zapáchající černou tekutinou.

Arwia se ohlédne, zda zavřela dveře a přistoupí ke stolu. Zpod plášě vyndá kapesní nožík a položí ho na stůl. Pak rukou hrábne do kapsy a vyndá z ní tmavě rudé ovoce velikosti mandarinky a zakousne se do něj.

„Jídlo na celé dopoledne, koukám," mlaskne a zadívá se na mapu Rohmidru. Je velmi stará a v papíru je usazený prach, některé nápisy nejsou ani čitelné. Midrilka se ohlédne po tužce a na mapě vyznačí maličký křížek. Další loupež, provedena úspěšně.

Zašustí to.

Arwia sebou trhne a pohotově se ohlédne.. Nikoho nevidí. Lekla se, že ji mohli najít, ale teď bylo ticho. Arwia se tak otočí zpátky k mapě a znovu kousne do ovoce.

Znovu to zašustí.

Prudce se otočí, ale nikdo nikde. Možná je to venku, napadane ji a přiloží své špičaté ucho k hliněné stěně. Venku neslyší ani kopyta, ani hlasy. Zvědavost ji však nedá spát. Vrátí se pro nožík a podívá se do zrcadla. Její rohy jsou naprosto skvěle skryté pod tmavou mazlavinou, která po zaschnutí vypadá jako skutečná rohovina. Arwia přistoupí ke dveřím a naposledy se zaposlouchá. Dunění ani hlasy, kopyta či rozkazy neslyší.

Dveře pomalu otevře. Vykoukne z nich a reflexivně se ohání nožem. Nemá proti komu. Vyjde na povrch, ale jediné, co slyší, je šum nedaleké řeky.

Škubne sebou.

Nad hlavou ji prolétne splašený pestrobarevný pták s dvěma páry křídel a vletí do lesa. Arwia nožík schová, ale čeká, až se podivný šum ozve znovu.

Kolem hlavy joi prosviští studený vánek. Arwia přivře oči.

„Arwio."

„Ah!" lekne se Arwia a strachy zařve. Pevně stiskne svůj nůž a začne s ním máchat. „Kde jsi?!"

„Arwio."

„Kde jsi? Ukaž se!"

Před Arwiou se začala zjevovat silueta Midrilky, vysoké a hrdé, s bílými rohy a nádhernými šaty. Arwia zatají dech: „Midri?" Midrilka kývne.

„To není možné," vydechne Arwia.

„Já vím, že jsi čekala někoho jiného," začala Midri, „ale já mám pro tebe práci."

„Jakou práci?"

„Vydej se k Midraneru. Tam čekej." Arwia se nechápavě zamračí.

„Na co?"

„Nemohu ti říct, ale poslechni mě. Nadejde chvíle, kdy budeš vědět."

„Nerozumím ti," přizná se Arwia.

„Abych ti řekla, co máš dělat. Neptej se a vyraž. Zítra už budeš na cestě."

„Na jaké?"

„Vydej se k řece, za žádnou cenu neprozrazuj své pravé jméno. Odteď jsi Corya."

„Skrytá?"

„Ano."

„Ale proč?"

„Neptej se, neřeknu ti víc. Stačí, když mě poslechneš. Někdo na tebe bude u řeky čekat."