Lidé z Rohmidru

Ataka

"Vaše Veličenstvo, nesu překvapivé zprávy," informuje královnu Corya.

"Jaképak?"

"Víte, musím říct, že vzájemná spolupráce zvěda Aroda a důstojníka se ukázala jako velmi prospěšná. Jako dvojice tvoří po několik dní dokonalý tým." Oba stáli za ní. Oba by ji nejraději skočili pro krku. Arod se nepřirozeně ošíval a Liarendil se staženýma ušima na Coryu uraženě pohlížel. Královna byla zřejmě velmi překvapena, jak ji slíbila Corya.

"To mě velice těší," odpoví a podívala se dva Midrily, "předpokládám, že po mě chcete něco víc."

"Ano, královno," kývne hlavou Corya a přistoupí k ní blíž, "chtěla jsem vás požádat, zda by to tak mohlo zůstat."

Midrilové ztuhli. vyděšeně se na sebe podívali.

"Popravdě řečeno, tohle nebylo mým úmyslem."

"Mým taky, Veličenstvo," ozve se Arod naléhavě, "jestli mohu projevit svůj názor, myslím, že to není moc dobrý nápad."

"Já se zvědem souhlasím," přidá se k němu Liarendil, "tahle spolupráce za chvíli ztroskotá." Královna si je prohlédla a podívala se zpět na Coryu.

"Proč by měla ztroskotat?"

"V ničem si nerozumíme," začne Liarendil, "každý jsme úplně jiný."

"Lachim s Drachirem jsou také jiní a dokonale jim to ladí."

"Vážně to není moc dobrý nápad," přesvědčuje Arod.

"Ale když nad tím tak přemýšlím, možná vám to opravdu jen prospěje. právě jste mi totiž ukázali, jak spolu souhlasit dokážete absolutně dokonale." Corya potlačila smích a Midrilové se zaraženě uklonili a i se svoji nadřízenou odešli.

"Já ji zabiju," šeptá si pro sebe Arod, když jdou všichni tři po chodbě.

"Já taky," odvětí mu Liarendil, Arod ho uslyší, ale nereaguje. Kdyby to bylo na něm, tak zaškrtí i jeho. Dvě mouchy jednou ranou. Došli do stájí a připravili se k odjedzu. Corye se náhle rozklepaly ruce. Nasedla na koně a zhluboka se nadechovala. Měla pocit, že ji vzduch do plic nejde.

"Co je ti?" zajímá se Arod.

"Vám. Nic, to je-"

"Ani omylem. Ty jsi mě donutila jít a já tebe teď taky. Zmiz-te!"

Corya se na něj znechuceně podívala a s koně seskočila. Midrilové vyrazili. Corya se rozhlédla. Pořád jakoby nemohla dýchat. Rozběhla se ze stájí a probíhala chodbami, dokud nezůstala stát u dveří svého pokoje. Znovu se nadechla. Pořád nic. Rychle otevřela dveře, vešla do nich a zamkla se. Sedla se na postel a zhluboka oddechovala.

Její plíce byli ze železa, měla pocit. Každým dalším nádechem měla vzduchu méně. měla stažené hrdlo a rozklepané ruce. Zmateně i vyděšeně se rozhlížela po pokoji a snažila se uklidnit. Zvedla se a dlouhými kroky přecházela od jedné stěny k druhé. Po chvíli se ji trochu ulevilo. její úzkost a strach povolily kleště a její zornice se roztáhly. Opřela se rukama o stůl a sklonila hlavu. Konečně se její plíce plnily. Naštěstí v Lodi ještě byl rohmiderský vzduch, protože jinak by s náhubkem zadusila, pomýšlela.

Najednou ji úzkost přepadla znovu. Tentokrát se ji dýchalo dobře, ruce se ji netřásly, ale její vnitřek byl narušen. Viděla před sebou všechny mrtvé. Znovu si je všechny, do jednoho vybavila. Ležící, zmrzačená těla, zakrvácené oběti. Ženy, muži, malé děti. Kojenci. Děti ještě nenarozené i se svými matkami. Všechny tyhle viděla před očima. Viděla muka supího zpěvu, na který často se zacpanýma ušima musela koukat. Viděla okovy na odřených rukou lidí, kteří upadli do otroctví. Viděla Heyar, kteří se snáší nad městem a přináší oběti další. Její meč a luk, hroty šípů od lidské krve. Cítila ten zápach zdechliny, mrtvé bytosti, nepohřbené, ležící jeden na druhém. Slyšela Uzrat a jejich štěkot, trhání masa a kapající sliny na zem. Všechno tohle rázem prošlo jejím srdcem jako šíp. Přesnou střelou.

Corya se zhluboka nadechla. Její oči se zalily slzami. Zničeně vycenila zuby a zoufale si sedla na postel. Opřela ruce o stůl, skryla mezi ně hlavu a zoufale, jako pološílenec, plakala. A nebyl to jen pláč, byl to řev. Jejího srdce, které teď poprvé, po tolika týdnech a měsících, nevydrželo nápor. Byl to řev, který by byl slyšet až na Rohmidru, mraky světelných let daleko. Její hlas by však nestačil.

Tam, někde vevnitř její těla, tam něco začalo mluvit. A nebylo to sladká řeč.  To ona je na smrt poslala. Ano, ví to, oběti viděla už dřív, věděla to, ale to něco s ní o tom chtělo mluvit. Ne mluvit, ale připomínat. Ne připomínat, ale vyčítat.

Kdo má větší zásluhy za mrtvé, než ona? Kdo se zvěrstvy postavil nad Aroda, největší zrůdu ve službách Siary. Tohle není o spravedlnosti. Tohle není pomsta. Tohle je šance. Šance na ovládnutí dalšího světa. První Výprava tomu jen dopomohla. A ať už se tam stalo cokoli, kdyby královna nechtěla, nevyužije toho. A jak dlouho tuhle nechutnou službu bude muset dělat? Otázka, kterou si pokládala tisickrát. Ale teprve teď se zeptala.

Midri ji vybrala, ale tohle není pro ni. Tohle není úkol, který má Arwia zvládnout. Jak může? Celý život byli její rodiče pronásledováni za to, co dělá teď s lidmi ona sama. To, že je jiná a má rohy bílé místo tmavých z ní nedělá výjimečnou. Dělá to z ní chudáka. A nejen z ní. Úkol zjistit pravdu je na ni veliká nálož. Převeliká. Její role nemá věrohodný scénář. A ať dělá, co dělá, vidí nedůvěřivé tváře, které dřív nebo později poznají, že ona Oddaná není. Nebo ano?

V hlavě ji začne rezonovat Udalova věta: Jsi Oddaná každým coulem.

To není pravda, nesmí to být pravda. Dělá to snad z člověka, který musel něco obětovat, někoho jiného? Dělá z dívky, které byla předurčena role, její charakter v realitě? Je role jen rolí, nebo je to skutečnost, která je jen jinak řečena? Tolik lidí u Dvora je v sevření role. Dělá to z nich herce nebo sami sebe? Ona ale není sama sebou. Proč ale až teď? Proč až teď skutečně pochopila, co se děje? Znenadání, jakoby nic. A najednou. Tohle ve scénáři nebylo. Tohle je improvizace. Tu ovšem musí zavrhnout, musí jet podle scénáře. Je vůbec scénář? Jak řekla Midri, ona příběh píše. Ale jak to, že podle něj hraje?

Ale co když vážně nehraje a snaží si to namlouvat? Co když se Oddanou stává? To ale byl její záměr. Chtěla být Oddanou, i když jen na oko. Proč si tedy vlastně stěžuje? Vždyť se jí daří. Proč to teda její vnitřek necítí stejně?

Dlouho nechtěla odejít. Věděla, že se bude muset vrátit, ale o to víc ji bylo hůř. Královna na ni spoléhá, Midri na ni spoléhá, ale ona na sebe ani v nejmenším. Vzpomněla si na Lachima. Midrila, který ji chtěl první den jejich setkání podříznout. Vzpomněla si na jeho hlas a oči. Díval se na ni v úžasu už dlouho předtím. Vždy, když se viděli, podíval se na ni. A posledně se i odhodlal. Kdyby je nevyrušila rádkyně, klaplo by to. On ji miluje.

A ona jeho taky.