Kluk od vedle

(2)

Nový student se jmenuje Jackson Harrison a na naší akademii neměl vůbec studovat, ale náš trenér si o něm nashromáždil informace a osobně mu zavolal, jestli se nechce přidat do týmu. Když už na naši akademii chodí i jeho sestra, proč to nespojit v jedno?

Informaci jsem vytáhl z Maxe, jakožto kapitána týmu, kterému to v létě trenér oznámil.

„Mám pro vás nového quarterbacka," křičel mu radostně do telefonu.

Zvláštní. Dle jeho výšky bych ho tipl spíš na obránce, ale co já o tom vím? Fotbal mě nebaví sledovat ani v televizi, i když podpořit kamarády na jejich zápasy občas zajdu. Ke konci.

S Jacksonem máme stejné hodiny jako s Maxem i Georgem a pokaždé, ale úplně pokaždé, si sedne za mě.

Několikrát se k němu otočím s tím, že se představím, jenže to ani jednou nevyjde. Buď má hlavu zabořenou do telefonu a absolutně nevnímá okolí, nebo se baví s někým jiným.

Zrovna Becca, Georgova Becca, se ho ujme a provede ho po škole. Popíše mu budovu školy a kde najde svou další učebnu nebo jídelnu v dobách oběda.

George musel provést něco doopravdy špatného, protože jen v tichosti pění a ani se neodvažuje, značkovat si své území před nováčkem.

Jako vždy, před vstupem do jídelny, koupím ve stánku na školním dvoře ledový čaj pro Susan.

„Nechápu, proč to pořád děláš," kroutí nade mnou hlavou Max. „Vždyť jsi za ni musel utratit už celé jmění. Vyšlo by tě levněji koupit ji na začátku roku cisternu."

„Máš tušení, jaké v té kuchyni musím být vedro?" odvětím. „Navíc, nedělám to každý den."

„Skoro jo," zahučí a společně vejdeme do jídelny.

„Tady je naše zářivá hvězda," usměje se na mě Susan za výdejním pultem. Je to postarší paní, které zamítli dřívější odchod do důchodu, a proto na stará kolena vydává jídlo puberťákům.

„Zdravím, krásko. Pro tebe," podám ji jeden ledový čaj a jí se rozsvítí oči. Jako vždy.

„Hvězdo moje, kolikrát ti mám opakovat, že to nemusíš dělat?"

„Klidně pokaždé, stejně ti ho přinesu," zaculím se.

„Co si dáš?"

„Dneska hamburger a hranolky, prosím," poručím si a Susan mi nachystá na tác jídlo, jak to mám rád. Housku, maso, přílohu a hranolky, každý do své speciální misky, aby se vzájemně nedotýkali.

„Majonéza? Kečup?" vyzvídá Susan.

„Chceš mě otrávit?" uchechtnu se. Žádné dipy ani omáčky nejím. Nikdy. „Díky, krásko. Ať ti to dneska uteče."

S Maxem si vezmeme tácy s jídlem a posadíme se k našemu stolu, kde na nás už čekají. Pár Maxových spoluhráčů i několik mých tanečních kolegů.

„Chcete někdo cibuli?" otočím se na ně dřív, než si určím pořadí. Ne, že bych cibuli neměl rád, ale nesnáším tu pachuť, kterou po ni mám v ústech.

„Podej," poručí Phil a já mu podám misku s cibulí.

Pustím se do jídla a jako vždy začnu s masem. Kluci do sebe rýpají ohledně fyzičky, protože polovina z nich přes léto určitě zlenivěla.

Všimnu si Jacksona sedět u stolu s Alanem, naším školním fotografem, a ještě několika dalšími lidmi. Jediný, koho z nich neznám je malá černovlasá dívka. Nejspíš prvačka. Alan se jich rád ujímá a provází je po akademii.