Kluk od vedle

(1)

Konec léta pomalu opláču, když mi ráno v první den školy zazvoní budík. Ne, že bych školu neměl rád, jen je občas až příliš nudná.

Vykopu se z postele a s velkým donucením zamířím do své koupelny. Ve sprše se pravou rukou zbavím ranní erekce a jen s ručníkem okolo pasu vejdu do pokoje.

Jedna z mála výhod naší akademie je, že se nemusím rozmýšlet, co si vezmu na sebe. Školní uniforma v podobě černých kalhot, bílé košile, červené kravaty s proužky a sako s erbem školy to jistí. Taky je to nejlepší škola pro nadějné sportovce a umělce všeho druhu od tance, zpěvu nebo malovaní. Sportovci to mají nejspíš nejjednodušší. Každý fotbalista, co naši školu vyšel, se dostal na svou vysněnou vysokou a ve vysokoškolském týmu je jedním z nejlepších hráčů. Všichni, co tuto školu vystudují, to někam dotáhnou nehledě na nezvyklý školní systém, kde se do prvního ročníku nastupuje ve čtrnácti letech. Fakt nezvyk, ale má to své důvody.

Přejdu ke skříni a koutkem oka zavadím o sousední dům, kde se v okně pohnou závěsy.

S úsměvem od ucha k uchu strhnu ručník z boků a uniformu ve skříni hledám kompletně odhalený.

Už jsou to dva týdny, co má dům nové majitele, ale ještě se nám nepoštěstilo, nové sousedy zahlédnout. Čas od času se zachvějí závěsy v okně, přímo naproti tomu mému.

Netuším, jestli tam žije rodina s dětmi a v tom pokoji naproti mně je holka, kluk, babička, dědeček nebo dokonce nějaké malé dítě, ale pokaždé jim předvedu parádní show s holým zadkem. Pokud je to vážně dítě, alespoň se poučí, že koukat sousedům do okna je nezdvořilé.

Už oblečený naposledy vykouknu ven, jestli se mi povede někoho zahlédnout, ale pořád nic.

Máma už plánuje, jak je zajde přivítat v sousedství s jablečným koláčem a pozve je k nám na večeři, ale to by táta nesměl mít pořád tolik práce, až pomalu zanedbává svou rodinu. Dovolená je pro něj pojem, který nezná.

Seběhnu schody a u stolu už sedí malá Yumiko a snídá cereálie.

Pohladím ji po paži a dám pusu do vlasů, aby věděla, že jsem v místnosti. Vejdu za kuchyňskou linku za mámou, která mi chystá snídani.

„Ránko," řeknu a ukradnu si z talíře jeden suchý toast.

„Připraven do školy?" zeptá se mě máma a já jen pokrčím rameny.

„Lepší už to nebude, ale o mě mít strach nemusíš," zahuhlám s plnou pusou. „To Yumiko jde do první třídy."

„Ani mi to nepřipomínej," povzdechne si. „Skoro celou noc jsem nespala, jak jsem z toho nervózní."

„Prosím tě," pokusím se ji uklidnit. „Yumi je šikovná a chytrá. S tátou jste vybrali prestižní školu, takže bych se vůbec nestresoval. Jinak... kde vůbec je?" rozhlídnu se kolem.

„Musel do kanceláře," řekne tiše a odvrátí se, abych neviděl, jak ji to mrzí, což mě vůbec nepřekvapuje.

„Super," odseknu a zadkem se opřu o kuchyňskou linku. „Taky to mohl na jeden den odložit, když jde jeho holčička poprvé do školy."

„Má důležitou schůzku. Musí tam být."

„Mami prosím," zavrčím nevrle. „Přestaň ho bránit. Vždycky je to nějaká schůzka, případ nebo naléhavá záležitost, která nepočká. Mohla bys mu znovu naznačit, že jsem pro Yumiko otec víc já než on."

Dojím zbytek toastu a z talíře seberu další, který si sním v autě.

MAX:
Už jsi na cestě?