Kluk od vedle

(26)

Plyšáka pandu pojmenuju Po. Jackson mi ho předal v neděli a bylo to celkem zajímavé, protože jsme seděli v okně s nohama venku a on se mi ho snažil hodit.

Chytil jsem ho.

Že bych spal celou noc říct nemůžu, ale plyšák na sobě nesl známky Jacksonovy vůně. Rozhodně se mi usínalo snáz.

Celou neděli mi volal Max a na mou zprávu, že o tom teď nechci mluvit nebral ohledy. Proto jsem mu to, když volal po desáté, zvedl.

Jo, je to dobrý. Nechápu, co se stalo. Pracuju na tom. Budu v pořádku.

A aby měl radost, vyzvedne nás ráno do školy. Hádám, že mu to vydrží maximálně měsíc, než ho to přestane bavit a zase se nechá vozit. Nebo ho s Jacksem donutím se střídat.

Jen co uvidím Jacksona v Maxově jeepu na zadním sedadle, uleví se mi. Nemá na sobě žádnou modřinu. To je dobře.

Položím mezi nás Poa, kterého Jacks odpoledne vezme domů.

„Vyspal ses?" zeptá se.

„A víš, že jo?" zakřením se a koutkem oka zašilhám na plyšáka.

A tak odstartuje další nudný den ve škole. I další týden. Jediné, co mě drží nad vodou je přítomnost Julie. Konečně mám svou taneční partnerku a Chorrisová nemá výmluvu, aby mě odstřihla z hodiny.

Ale co je vážně zajímavé, tak profesor Jenkins, začal přitvrzovat. Položí přede mě rovnici, která je naprosto špatně.

„Profesore?" ozvu se hned na úvod. „Co má matematika společného s astronomickým objektem?" zabořím prst do papíru a pozvednu obočí.

„Chcete mi říct, že nedokážete najít chybu v jednoduché rovnici?" vysměje se mi.

„Toto je matematika černých děr," namítnu. Profesor nevychází z údivu. „Jste na hraně s teoretickou fyzikou."

„Takže je to nad vaše síly?"

„Ty čtyři chyby vám opravím," zakoulím očima.

„Jsou tam tři chyby," pokusí se mě nachytat, ale jen se uchechtnu.

„Čtyři," odvětím a poupravím rovnici, aby dávala smysl. Podám mu papír a mile se na něj usměju.

„Jste obeznámen s Einsteinovou teorií obecné relativity?" zeptá se mě se zájmem.

Podepřu si bradu do dlaně. „A vy?"

Chvilku přejíždí pohledem mě a hned na to papír v ruce. „Tohle opravit vám mělo trvat celou hodinu, Kyle."

„Ups," zaculím se andělsky. Celá třída se rozesměje a profesor se raději vrátí k výuce. Doufal jsem, že by ze svého kouzelného kufříku mohl vytáhnout další tajuplnou rovnici, která by mi dala víc zabrat, ale ne.

Takže si po dlouhé době kreslím.

„Kyle, máte chvilku?" zastaví mě profesor na odchodu. Kluci zpozorní a nedůvěřivě se na něj podívají. Nedivím se. Profesor Jenkins je fešák, ale taky by mi mohl dělat tátu.

Kývnu na ně, že je to v pohodě a otočím se k profesorovi. Na reakci mých přátel se jen mile pousměje.

„Doktore Stilesi," osloví mě, když zůstaneme sami.

„Kyle," namítnu a znervózním.

„Chápu, proč trváte na tomto oslovení," usměje se. „Mohl byste mi poradit, co s vámi mám dělat? Dávám vám na zabití času výpočty, které vysokoškolským studentům trvají týdny. Vám čtyřicet pět minut."