Kluk od vedle

(16)

„Dobré ráno," pozdraví mě Jackson, jen co se usadí na sedadlo spolujezdce. Uniformu má pokrčenou a černé krátké vlasy jako vrabčí hnízdo.

„Ahoj," pípne Juls za mnou.

„Ty nevlastníš hřeben?" vysměju se mu.

„Zaspal jsem," zakoulí očima a zkontroluje se ve zpětném zrcátku. „Ty naše noční aktivity bychom měli víc hlídat. Usnul jsem až ve tři ráno."

Nakloním se k němu přes opěrku mezi sedadly. „Mě se spalo dobře," opřu si bradu do dlaně a zakmitám řasami.

„Proč na mě teď tak zíráš?"

„Pusa nebude?" našpulím rty.

Vysměje se mi. „Jeď prosím tě," zakroutí hlavou a strčí do mě.

Au.

Vyzvedneme Maxe a za štěbetání těch hrdliček za námi dojedeme do školy. Po cestě po chodníku skočím Jacksovi na záda.

„Pořád čekám na tu pusu," zavrním mu do ucha.

„Co je to s tebou?" uchechtne se a shodí mě ze sebe. Všimnu si, jak se nejistě rozhlídne kolem sebe, než se otočí čelem ke mně a pozvedne obočí.

„Spíš, co je s tebou?" nakrčím čelo.

„Kyle my přece... nechodíme spolu."

Znovu au.

Jackson se otočí na patě a zamíří do školní budovy. Já jen stojím na místě jako solný sloup. Zdá se, že pro mě ten víkend znamenal víc než pro něj.

I když má pravdu. Nechodíme spolu, proč by mě měl líbat? Proč mě vůbec líbal? Proč jsem od toho očekával víc?

Povzdechnu si. Se mnou by ani chodit nechtěl.

„Co ten protáhlý ksicht?" šťouchne do mě George, když projde kolem.

„Ale nic," odvětím a společně vejdeme do školy.

Říct, že mě Jacksonova slova neranila, nejspíš bych lhal. Vážně jsem si myslel, že se něco změnilo. Že mě vidí stejně jako já jeho. Jenže proč taky? Kyle Stiles je dobrý jen na to jedno.

„Co je s tebou brácho?" zaklepe o stůl v jídelně Max. „Jsi dneska jak jetý."

Rozhlídnu se po ostatních a někteří se zatváří i ustaraně.

„Nech to být," odmávnu ho. „Špatně jsem se vyspal, to je celé."

Jackson vedle mě se zarazí a Juls nakrčí čelo. Jasně, ráno jsem přece říkal, že jsem se vyspal báječně.

Nevím, co ode mě chtějí slyšet. To jim mám vyklopit, že jsem se v někom zklamal? Zase? Do toho jim nic není.

„Musím si něco zařídit," odsunu tác s jídlem od sebe. „Klidně to dojezte."

Projdu školní chodbou až úplně ven. Potřebuju čerstvý vzduch. Usadím se na volnou lavičku a strčím si sluchátka do uší.

Zklamal jsem se už v hodně lidech, které jsem považoval za přátelé nebo i potencionální partnery. Jenže ještě nikdy mě to nesebralo tolik, jako Jacksonův výsměch po ránu.

Doopravdy jsem tak hrozný, že o mě nikdo nestojí? Vážně jsem nejlepší jen k šukání?

Písničku za písničkou si v duchu přehrávám různé choreografie. I tu co mám připravenou na konec školního roku.  S Chorrisovou jsme se rozhodli, že jako doprovod stačí šest kluků, navíc chce, abych dodal důraz na to utrpení v druhé části a připojila i několik akrobatických kousků. Ostatní se o mě zkrátka budou přetahovat a já kolem nich budu kroužit. Jednou i přes ně.