Kluk od vedle

(28)

„Baby?" osloví mě Jackson ve třídě, kde čekáme na příchod učitelky. Tedy doufám, že mluví na mě, jinak bych musel někomu ublížit.

Pomalu se otočím za sebe a pozvednu obočí, když si všimnu, že se usmívá. Trochu víc se k němu nakloním přes lavici.

„Ano, lásko?" pronesu laškovně a pozvednu jeden koutek úst. „Potřebuješ něco?" špičkou jazyka si přejedu po horním rtu. Slíbil jsem si, že ho nebudu zbytečně provokovat, když mu vlastně nemůžu dát víc než mé ohraničené tělo, na které může sahat jen ze sedmdesáti procent, přičemž těch třicet je celkem důležitých, ale prostě si nemůžu pomoct.

A on si začal tím oslovením!

„Po škole tě chci někam vzít," zašeptá s obličejem těsně u mého.

„Jako rande?" nakloním hlavu na stranu bez potřeby se odtáhnout.

„Hm..." protáhne. „Rande? Restaurace, kino, procházka po pláži?"

„Ty víš, jak dokurvit atmosféru!" vyjeknu hlasitě a strčím ho do ramene. Restaurace a já nejsme kamarádi a on to moc dobře ví.

„Kyle?!" zhrozí se profesorka u tabule. Pěkný. Ani jsem si nevšiml, kdy dorazila a samozřejmě pobavím celou třídu. Včetně Jacksona. „Za váš slovník bych vás měla nechat po škole."

„Pardon," zahuhlám a hodím vražedný pohled po Jacksonovi i když si z toho nic nedělá.

Otočím se směrem k tabuli a sám pro sebe se usměju. Konečně jsem dostal Jacksona Harrisona na rande. Život je dokonalý.

Alespoň na pár hodin.

Netuším, co za program nám naplánoval, ani jsem se nesnažil nad tím přemýšlet, ale tohle jsem vážně nečekal.

„Ty jsi mě vzal na rande na policejní centrálu?!" vyjeknu, když zastaví před budovou. „Nebo mě snad chceš představit tátovi? Je ti jasné, že to o nás už dávno ví? A taky mě zná? Takhle děsit můžeš svého budoucího přítele, ale ne mě."

„Pochybuješ o mě?" ušklíbne se a vystoupí z auta.

„Ne," vykřiknu prudce, když mi dojde, co jsem řekl. Otevřu dveře a vrhnu na něj omluvný pohled. „Rozhodně o tobě nepochybuju jen..." kousnu se nervózně do rtu a hned na to se rozesměju. „Jen si to představ. Kdybych tvého tátu neznal a ty jsi mě kvůli seznámení dovedl sem... s jistotou ti řeknu že bych vzal nohy na ramena," zachechtám se.

„Jsi fakt vůl," zakoulí očima, ale vezme mě za ruku a dotáhne do budovy.

Mile pozdravíme recepční, která nás pustí výtahem do nejvyššího patra. Už jsem tady byl jednou a nemám na to zrovna nejlepší vzpomínky, ale dneska tady nejsem kvůli výpovědi.

Vím, že sem Jackson jezdí za tátou, ale líbí se mi, jak ho všichni vesele zdraví. Dokonce padla i otázka, jestli zase nese tátovi oběd.

Jeho táta není překvapený, že nás vidí. Spíš na nás čekal.

„Už jste tady," konstatuje a usměje se. „Měli jste se jet domů převléct," zakroutí hlavou při pohledu na naše uniformy.

„Nechtělo se mi zajíždět," trhne Jackson rameny.

„Takhle si budou myslet, že školíme děti," odvětí.

„Domluvil jsi to?"

„Ano," přikývne a podá Jacksonovi nějakou kartu. „Devon už o vás ví. Kdyby tě neznal, nevím, jak by vám to v té uniformě prošlo."

„Nechceš mi konečně říct, o co jde?" zeptám se Jackse. Z těch jejich náznaků jsem jen víc a víc zvědavý.

„Překvapení," uculí se.