Kluk od vedle

(21)

Táta mě po škole odveze do nemocnice. Protáhnou mě zadním vchodem až k autu, abych se nedostal před novináře. Nevím, kdo jim zavolal, ale student napaden učitelem je nejspíš příliš šťavnaté sousto.

V nemocnici mi po rentgenu řeknou, že otřes mozku nemám a jen mi na čelo přidělají mašličky. Šít se to nemusí, ale abych tam neměl jizvu.

Táta doma všechno vyklopí mámě. Naštěstí se zavřu v pokoji a do rána mě nechají na být, jenže pak mě táta posadí do auta.

Takže teď jedeme na policejní stanici, abych podal svou výpověď ohledně Stevensona.

Odmítl jsem to a hned několikrát, ale vůbec mě neposlouchá. Doslova mé přání, zapomenout na to, ignoruje.

„Nechci to dělat," zkusím to znovu a otočím se čelem k němu.

„Už jsme o tom mluvili, Kyle," povzdychne si. „Jen tomu policistovi řekneš o vašem vztahu. Řekneš pravdu. Díky těm zprávám a jeho telefonu máme dost důkazů, aby ho zavřeli za sexuální obtěžovaní nezletilých."

„Nejsem nezletilý," připomenu mu tu krutou pravdu.

„V době, kdy jste měli vztah jsi nezletilý byl," odvětí.

„Jenže teď už nezletilý nejsem," ohradím se znovu. „Nemusím tu výpověď vůbec podávat."

„Kyle," zasténá frustrovaně. Ví, že mám pravdu a já vím, že to stejně udělám, ale pořád se s ním o tom dohaduju. „Udělej to kvůli mně, ano? Budu spát klidněji, když budu vědět, že pedofil jako je Stevenson sedí ve vězení."

„Pedofil? Není to trochu silné slovo? Není mi osm, ale osmnáct."

„Dokud je člověk pod zákonem, je považován jako dítě," odvětí. „To snad víš."

„No jo," zahučím a dojedeme na centrálu policie. Vjedeme do podzemního parkoviště a táta nás zavede na recepci, kde nás velmi milá a ochotná paní pustí výtahem do nejvyššího patra za panem Harrisonem. Celou dobu mám na hlavě kapuci a skloněný pohled, aby mi náhodou nebylo vidět do obličeje. Kdo mě nezná, řekl by si, že jsem jasný delikvent v zálibě ve rvačkách a očividně mi to moc nejde.

„Harry," zvolá pan Harrison, jen co vejdeme k němu do kanceláře. „Tak jste přišli."

Pan Harrison odloží vidličku a odsune krabičku s jídlem. Překvapí mě přítomnost Jacksona, který sedí naproti němu s jídlem v ruce.

„Nemá z toho radost, ale udělá to," usměje se táta a poplácá mě po rameni. „Kdo to povede?"

„Detektiv Sanchez. Sám se chtěl případu ujmout."

„Dobře," přikývne táta. „A jen malá drobnost. Šlo by to udělat tady? Nechci tahat Kyla do výslechové místnosti, už tak se necítí pohodlně. Nerad bych, aby si připadal jako kriminálník."

„Zařídíme to," poví mile pan Harrison. „Posaď se Kyle. Za pár minut budeme zpátky," pokyne mi a společně s mým tátou odejdou z místnosti. Nechají mě tady s Jacksonem o samotě. Nejistě těkám očima. Od včerejška jsme spolu nemluvili.

Svalím se na pohovku, skopnu boty a nohy natáhnu na menší stolek před sebou.

„Co tady děláš?" zeptám se ho se sklopenou hlavou. „Proč nejsi ve škole?"

„Ulil jsem se."

„A chytili tě," mávnu rukou do prostoru.

„Poznal jsi to jen kvůli tomu, že jsme na policejní stanici?" zachechtá se. „Ne. Máma mě nechala doma. Tátovi nosím obědy, vždycky když pracuje o víkendu. Doma jsem se nudil, tak jsem mu ho dovezl i dneska."