Kluk od vedle

(11)

Třesu se každý den, kdy máme mít hodinu matematiky. Ne, že by to minulý týden bylo jinak, ale od pondělí je Stevenson víc napjatý a dává to všem brutálně najevo. A nejvíc mě a Jacksonovi.

Dokonce ho jeden den nechá po škole, protože mi zase poklepal na rameno, abych mu ten postup vysvětlil a Stevensona to naštvalo. Jen tak najednou.

Okecal to. Údajně se spolu vybavujeme na každé jeho hodině a jeho to přestává bavit.

Škoda, že já znám pravdu.

Ten sráč prostě žárlí a já jen čekám, kdy na mě zase udeří. Proto se třesu. Proto se bojím.

Moc tomu nepomáhají jeho zprávy, kterými mě pořád zahrnuje, a i když mě Max už několikrát nabádal, ať si ho zablokuju i to se bojím udělat.

Nechci si ani představovat, co za vztek by ho popadl, kdyby zjistil, že už mi nemůže psát. Takhle si alespoň trochu uleví.

Stejně Maxe v něčem poslechnu a všechny ty zprávy si ukládám. Nemyslím si, že mi to k něčemu bude, ale proč ne?

Každopádně se mi hrozně uleví, když začne víkend a já se tak můžu připravit na Chrisův večírek.

Pozval spoustu starých známých z naší akademie a spolu s jeho spolužáky z vysoké, bude mít barák narvaný k prasknutí. Navíc v halloweenských kostýmech.

Jenže k mému kostýmu mi chybí jeden základní nedostatek, se kterým mi může pomoct jedině má nová sousedka.

Proto u nich v sobotu odpoledne, naprosto neohlášeně, klepu na dveře.

„Kyle?" otevře mi pan Harrison. „Rád tě zase vidím."

„Zdravím," mile se usměju a povytáhnu si popruh na batohu. „Je tady Juls? Potřebuju pomoct."

„Jistě, pojď dál."

Pustí mě dovnitř a já s báglem na zádech vejdu. Nechtěl jsem se převlékat doma. Tátu by nejspíš kleplo, kdyby viděl, co si chci obléct, protože je to naprosto mimo můj obvyklý šatník.

Pozdravím se s paní Harrisonovou a vyjdu po schodech do patra, kde má Julia pokoj. Už několikrát jsem u nich byl, takže se neztratím.

Po zaklepání mi otevře a zatváří se stejně překvapeně jako její táta, když mě viděl. Ale úplně stejně. Rodičovské geny se nezapřou.

„Potřebuju pomoct," vydechnu a projdu kolem ní do pokoje. „Seš holka."

„Ty sis toho všiml?" pronese ironicky.

Odhodím batoh vedle její postele s nebesy a rovnou se na ni svalím.

„Namaluješ mě?"

Asi na jednu vteřinu vykulí oči, ale hned na to se zářivě usměje a odběhne do koupelny pro všechny šminky, které má.

„Takže," promne si ruce a přisune židli přede mě. „Co to bude?"

„Upír," vydechnu. „Nevím, jestli zvládneš falešnou krev třeba z úst? Nebo z očí? Ale určitě ty... jak se tomu říká," ukážu na své víčka.

„Stíny? Linky na oči?" zeptá se pobaveně.

„Jo, něco takového."

„Budeš mít falešné zuby?"

Zakroutím hlavou. „Nechci to moc hrotit. Chci jen být sexy? Možná trochu víc než obvykle," zaculím se.

Julia se s úsměvem pustí do líčení mého obličeje a že si dává záležet. Nečekal jsem to, ale použije i make-up a pudr.