Kluk od vedle

(25)

Celý týden ve škole je hektický. Nejvíc mě otravuje, že nemůžu tancovat, ale vynahrazuju si to doma, kde trénuju své sólo. Druhá část není tak jednoduchá, protože jsme do ní zakomponovali dalších šest tanečníků a oni se o mě svým způsobem přetahují. Zvedají mě do vzduchu, případně mě zachytávají při hraném pádu, takže musím improvizovat.

Profesora Jenkinse jsem si oblíbil. Na každou jeho hodinu mi nosí čím dál těžší příklady pro výpočty, které až hraničí s fyzikou. Nechce, abych se v jeho hodinách nudil, když on pokračuje ve výuce. Nejlepší na tom je, že po mě mí spolužáci nechtějí poznámky. Našli se jedinci – Jackson – kteří pořád plavou při jednoduchých výpočtech – Jackson – ale jinak to zdá se zvládají.

Taky mám za sebou první sezení s terapeutkou. Není to pro mě nic nového. K doktorce Lucasové jsem docházel jako dítě, když se zhoršila má obsese. Celkem účinně mi pomohla ji ventilovat a zaměřit jen na určité věci. V dětství jsem měl problém dokonce i s doteky, ale rychle to přešlo, hlavně díky ní. A taky Maxovi.

Léky na spaní mi předepsala, ale nechce abych je bral. Jsou celkem návykové. Když jsem se zmínil, že jsem celou noc spal naposledy v přítomnosti Jacksona, navedla mě, abych svou teorii otestoval.

Kéž by to bylo tak jednoduché.

Bohužel pro mě, dostala do rukou policejní zprávu i s poznámkou o znásilnění. Díky mami a tati. A tak jsme to téma trochu nakousli. Nebylo to nic příjemného.

Možná, ale jen malinko, upadnu do deprese. Celou sobotu se ani nepodívám na telefon a strávím čas s Yumi. Je to jediná nevinná duše v mém životě, která se mě nezeptá, jak se cítím. Taky bych chtěl být znovu v jejím věku a mít ten pohled dítěte, který svět vidí skrz růžové brýle.

Hrajeme deskovky a koukáme na japonské kreslené seriály s titulky. Moc jí to nepomáhá, protože čtení ještě plnohodnotně neovládá, ale líbí se jí to.

Zrovna nám chci pustit další sérii, když se rozezní zvonek a všechna světla na stěnách pro upozornění se rozsvítí.

Neochotně se zvednu a dojdu otevřít, protože máma se s tátou po obědě zavřeli v pracovně a ještě nevylezli.

„Čau," zakření se Jackson a vypadá... nádherně. Úzké světlé džíny a kožená bunda je v jeho případě vražedná kombinace. Na zástavu srdce rozhodně.

„Čau," zamručím a nakrčím čelo. Opřu se ramenem o otevřené dveře a založím si paže na hrudi.

„To jdeš takhle?" zeptá se a sjede mě od hlavy k patě. Mám na sobě tepláky a volné tričko na doma. Proč je to problém?

„Kam mám jít?" podivím se. Nikam se mi nechce.

„Psal jsem ti," povzdechne si a já zakoulím očima. Nechám otevřené dveře a zapluju zpátky do domu.

„Telefon jsem už několik hodin neviděl," odseknu. V kuchyni si z lednice vytáhnu vodu.

„Zdravím," mávne na naše, kteří se konečně uráčili vyjít z pracovny. „Tak se skoč převlíknout. Počkám."

„Proč?"

„Protože tě beru ven," trhne rameny.

„Jak mě jako bereš ven?" ucedím skrz zuby.

„Psal jsem ti," odvětí. „Nemůžu za to, že si nečteš zprávy. Tak půjdeš?" kývne ke schodům.

„Ten rozkazovačný tón si odpusť," ušklíbnu se. „Takhle to ve vztazích nefunguje. Jde především o kompromis. Nemůžeš si sem jen tak přijít a říkat mi, co mám dělat!"