Kluk od vedle

(15)

Takže, v neděli si s Jacksonem zopakujeme rádiové ticho, akorát s tím rozdílem, že mu tentokrát ani jednou nenapíšu já. Ale nutkání mám.

Hrozně se stydím, že jsem důvodem jeho nechtěného coming-outu před rodinou. A taky nevím, jak s ním mám po tom polibku mluvit.

Volný čas strávím v tátově tělocvičně, kde pro mě nechal udělat menší prostor pro nacvičování choreografie i s několika zrcadly.

Pořád jsem na tátu naštvaný i když ho chápu. Rozumím, že je těžké se vyrovnat s mou orientací, ale v poslední době to hrozně přehání.

Méně se usmívá a bezdůvodně se utrhuje na mámu, protože ona je na mé straně, a to je naprosto špatně.

Tanec mi alespoň pomáhá upustit páru a zbavit se toho napětí, které se domem nese. Stejně jako ve mně.

Jackson Harrison.

Co jsi kurva zač, že jsou tvé rty tak jiné.

Donutil mě cítit to, co každý zamilovaný člověk prožívá v romantických filmech. Rozklepaná kolena, brnící rty a husí kůže po celém těle. Zatracené klišé, ale tak kurevsky reálné, že necítit to na vlastní kůži, přijde mi to absurdní.

Co je na něm sakra speciálního? Žádnému klukovi se nikdy nepovedlo mě rozhodit jen jedinou pusou. Nikdy.

Do tělocvičny vejde otec ve sportovním oblečení. Zastavím se v půlce otočky a ušklíbnu se. Momentálně mě jeho přítomnost vysírá, tak si raději seberu své věci, vypojím telefon od reproduktorů a zamířím pryč.

„Kyle," osloví mě.

„Mám moc práce," odseknu jeho oblíbenou větou a rozběhnu se do svého pokoje.

Ani na večeři se neukážu. Později něco vyloupím z lednice. Raději se věnuji svému skicáku.

Yumiko bude mít brzo narozeniny a já si řekl, že bych se mohl pokusit nakreslit její obličej. Už má spoustu mých obrázků vyvěšených v pokoji. Tenhle se mezi nimi krásně ztratí a k tomu jí tím udělám radost.

Jsem tak zabraný, že mě zaťukání na sklo v okně doslova vyděsí až málem zakřičím.

Vykulím oči na Jacksona a potlačím smích.

„Blbečku," zakroutím hlavou, když otevřu okno. „Tohle bychom měli přestat dělat. Vždyť jsi mohl klidně přijít dveřmi."

„Vím," zachechtá se a k mému zděšení mi vleze do pokoje. „Ty vole, tohle je tvůj pokoj?" vydechne nevěřícně a přejde doprostřed místnosti.

Sakra, sakra, sakra.

„Jacksi," oslovím ho tiše. „Myslíš, že bys mohl..."

„To je Yumi?" ukáže na výkres na stole. „Je to pěkný. Jsi vážně dokonalý."

Ne to fakt nejsem.

Konečky prstů přejede po rámečcích na zdi s rodinnými fotkami a jednu z nich lehce posune.

Udělám krok k němu a hned na to zatnu ruce v pěst před obličejem.

Jsem hodný. Hodný, hodný.

Jenže vzápětí si sedne na mou dokonale ustlanou postel, a to už si rvu vlasy.

„N-nechci být nezdvořilý i když jsi sem vpadl nepozvaný, ale co kdybys..."

„Máš rád Stephena Kinga?" vezme do ruky mou rozečtenou knihu z nočního stolku. „Nenapadlo by mě, že čteš. Vlastně bych ani nečekal, že by takhle mohl vypadat tvůj pokoj. Vždyť bych mohl jíst z podlahy."