Pampelišky

- 1 -

Tmavovlasá dívka seděla na louce a se smíchem pozorovala svého kamaráda, jak se snaží podle nějakého tutoriálu, který se mu objevil na jeho tik tok stránce, uvít věneček z pampelišek. Vypadal vtipně, protože mu to moc nešlo a nechápal princip, který se snažili ukázat a vysvětlit ve videu.

„Mohla bys ses dívat někam jinam, stresuješ mě!" podíval se na ni s prosbou v očích. „Ne, nemohla, protože vím, kde děláš chybu, a velmi mě baví sledovat, jestli na to přijdeš," odpověděla s hraným klidem a diplomacií za který schovávala svůj pobavený hlas.

„To si ze mě děláš srandu! Rossie pomoc mi," řekl až zoufalým hlasem a doufal, že se dívka konečně slituje a řekne mu pravdu o tom, kde dělá tu chybu, co ho brzdí. Rossie se mu dívala do očí, které jí tolik žádali o pomoc.

Nedokázala to. Nedokázala zastavit svému smíchu, který celou dobu potlačovala. Muž se na ni ale i přesto díval se stejným štěněcím pohledem. „Rozmyslím si to," oznámila a s očekáváním sledovala jeho reakci.

Opět se zahleděl do svého mobilního telefonu a hledal svou chybu, ale zaboha na ni nemohl přijít.

„Podívej, tady máš chybu." Přisedla si k němu blíž a ukázala na část postupu, který se zrovna mihl na obrazovce. „Ty ten stonek nemusíš provlékat pod tou smyčkou, kterou vytvoříš," řekla a popadla dvě pampelišky, aby mu to ukázala sama.

Muž se ale nedíval na to, co tvoří její ruce. Vzal jednu z pampelišek a posunul se k ní co nejblíže mohl. Tmavovláska se na něj podívala s otázkou v očích, ale to už měla pampelišku danou ve vlasech za uchem.

„Luku?"

„Sluší ti to, Rossie," řekl a přiblížil se k jejímu obličeji víc. Čekal, jestli se dívka neodtáhne, když se tak nedělo, políbil ji.

~

Tmavovlasá dívka s rozmazanou černou řasenkou od slz se vynořila z vody ve vaně. Stále se jí chtělo brečet. ‚Proč lidé, který opravdu potřebujeme a milujeme je odcházejí.' Kladla si otázku pořád dokola.

Věděla, že tu řasenku si už musí smýt, měla jí od včerejšího dne a za tu dobu se jí stihla obtisknout už všude po obličeji. Vylezla proto z vany a přešla k zrcadlu, kde se na sebe jako už tolikrát podívala.

Popadla své odličovací pomůcky a smyla všechny smyvatelný stopy po pláči. Opuchlé červené oči smýt však nedokázala.

Přešla rovnou k černé mikině bez potisku, která stále voněla po původním majiteli, a oblékla si jí. Otevřela svůj telefon, kde byla zavalená množstvím zpráv od lidí, kteří si mysleli, že zrovna jejich zpráva dívce zmírní bolest.

Všechny byly stejné, jako přes kopírák. Vždy obsahovali něco ve stylu ‚jsem tu pro tebe, když to budeš potřebovat' nebo ‚to bude dobrý' nejlepší však podle dívky bylo, když se ozval někdo, o kom dlouho neslyšela, ale taky musel napsat, tu svoji zprávu, kde vyjadřoval svou lítost. Většina volila takovou tu klasiku a to ‚přeju upřímnou soustrast'.