Pampelišky

- 3 -

„Nesmíš se tolik hýbat, jinak ten nákres snad nikdy nedokončím!" povzdechla si dívka, která se snažila zachytit tužkou Lukase, jak sedí na zemi a je opřený o strom. Chtěla si ten nákres dát do portfolia na vysokou školu, kam se hlásila.

„Ale ti mravenci jsou hrozně otravní a nemůžou mi dát pokoj," Odvětil Lukas, kterého i začalo nudit si jenom tak sedět a čekat, než Rossie dokreslí to, co začala kreslit. Štvali ho i ti mravenci, kteří ho neustále nějak bodali a šikanovali.

„To mi je jedno! Navíc už jenom chvilku, zbytek si doladím potom!" Snažila se uklidnit svého přítele dívka, která se za celou tu půl hodiny ani jednou neodtrhla od bloku s tužkou, aby to dodělala co nejdříve.

„Tak, hotovo. Můžeš už jít," řekla po chvíli, ale neodtrhla se od bloku, snažila se ještě zachytit pozadí, které neudělala, protože chtěla co nejdříve propustit Luka.

Lukas se pomalu zvedl, protáhl své ztuhlé svalstvo a pomalu se přesunul k tmavovlasé dívce, která se soustředila na svou tužku a papír.

„Wow," řekl ohromeně, když viděl, na čem Rossie tak dlouho pracovala, bylo fascinující, jak to bylo všechno, tak detailní. Zrovna se snažila zachytit stromy, které rostli okolo jeho postavy vyobrazené na papíře. „jsi extrémně talentovaná, krásko moje!"

„Děkuji, ještě že tě mám." To bylo i poprvé, co se mu za celou tu dobu, co kreslila, podívala do očí. Udělal jí radost, tak jako to vždy uměl jenom on.

„A nezapomeň tam nakreslit i nějaký ty pampelišky."

~

„Pojď, vyrazíme si někam, nemůžeš tady sedět celý dny, to tě zničí Rossie!" řekla Rivi své kamarádce, která jenom seděla u stolu a dívala se na jídlo, které jí Rivi připravila.

Chápala, že se dívka úplně necítila na jídlo, ale když viděla, jak zhrouceně se na ty lívance dívala, chtěla na ní působit silně, a jako ta, na kterou se může spolehnout, že jí pomůže a díky, které může přijít i na trochu jiné myšlenky.

„Rossie, prosím. Jsi moje kamarádka už dlouho a já tě mám moc ráda." Ani na toto dívka nereagovala. Tak se blond žena rozhodla trochu zariskovat „Myslím, že by Luke nechtěl, abys ses takhle užírala zevnitř."

Věděla, že to trochu přehnala, ale doufala, že to alespoň zabere a dívka nebude do konce konců jenom sedět na gauči a čumět na lívance. Rossie opravdu zvedla hlavu, ale bylo vidět, že se jí pod očima vytváří nové cestičky slz.

Rivi přešla k dívce a pevně jí objala. „Promiň, přehnala jsem to," řekla potichu a sama se rozplakala.

Luke chyběl jim oběma.

Rivě, protože ho dlouho neviděla a od včerejší odpoledne, když jí Rossie napsala, o jeho smutném osudu si uvědomila, že tu šanci už mít ani nebude.

A Rossie, protože ho milovala a viděla ho, jak umírá, ale nemohla s tím nic udělat. Stále ho viděla před očima a cítila tu bezmoc, ach tu neskutečnou bezmoc, kdy kdyby mohla stokrát by ho zachránila, ale to ona neuměla. Uměla možná tak namalovat obraz.

Mělo to být jejich krásné páté výročí...