Pampelišky

- 34 -

„Chceš si to vyzkoušet?" zeptal se Luke tmavovlásky sedící na místě spolujezdce, zatímco jeli na prázdné účelové silnici. Stmívalo se, a proto nepředpokládal, že by byl velký provoz.

„Jako řízení myslíš?" na to Lukas přikývl a už zastavoval, aby se mohli prohodit. „A jsi si tím jistý, já moc teda ne," zasmála se nervózně, ale to už Lukas otevíral dveře u řidiče a s jistým úsměvem vystupoval. Rossie tedy udělala to samé jako Lukas.

Posadila se na místo řidiče a podívala se na Lukase, „Ještě se můžeme prohodit." Lukas se usmál „Měla by sis upravit zrcátka."

~

„Co myslíš?" zeptala se najednou Rossie, která došla k závěru, že její obraz je hotov. Jakmile Rivě došlo, že tmavovláska mluví o obrazu, hned se zvedla a položila telefon s otevřenou konverzací vedle sebe a přešla k dívce.

„Wow," vydechla, neviděla ho poprvé i tak jí pokaždé fascinoval, „já si myslím, že je dokonalý! Líbí se mi!" Všechno dívka myslela naprosto upřímně, vždycky obdivovala Rossie za to, co dokázala na plátně vytvořit, částečně za to mohl talent, ale vždy věděla, že si část své dovednosti dost učila a trénovala.

„Chtěla bys ho?" zeptala se jí Rossie. Riva se na kamarádku překvapeně podívala, „Já myslela, že je pro Annu?!" Rossie přesunula svůj pohled na světlovlasou kamarádku „Nemá svého majitele, nikomu jsem ho neslíbila."

„Líbil by se mi, ale nevím, jak bych ho dopravila do Anglie, plus ty barvy ještě ani nezaschnuly." Riva nevěřila moc aerolinkám, co se týkalo křehčích či snadnou poškoditelných věcí, bála by se, že by se nějakým nedopatřením obraz poškodil anebo zcela zničil nebo ještě lépe ztratil do neznáma.

„Myslíš tedy, že ho mám dát Anně?" zeptala se na otázku, která zněla spíše řečnicky než dotaz, na který by Riva měla odpovědět.

.

„Nevíš, kam jsem si dala tu knížku, kterou jsem si kupovala včera?" zeptala se světlovláska, která si začala balit věci do letadla, aby v něm, podle ní samotné neumřela nudou, až poletí do Londýna.

Rossie zvedla hlavu od telefonu, který držela v pravé ruce. „To nevím, neodložila sis ji třeba u botníku?" vnesla návrh tmavovláska a začala se rozhlížet okolo sebe, jestli by knihu nezahlédla.

„Vždyť je támhle!" ukázala Rossie na parapet kousek od Riviiny kabelky a která se tam pro ni hned vydala, jakmile ji také viděla.

„Co je to za dopisy?" zeptala se Riva, která si všimla tří obálek, které byly položené pod květináčem s kytkou. Vzala je do ruky a všechny obálky za sebou prošla. Zjistila, že jsou už uzavřené a čistě bíle až na malá čísla napsaná tužkou v levém rohu.

Rossie se okamžitě zvedla a přešla ke své kamarádce, jakmile si všimla, o čem mluví a vytrhla je dívce z ruky. „Ty budu posílat asi zítra. Musím je poslat na, na nějaký pobočky obchodů z práce." Rossie vypadala zmateně a lehce nervózně, když říkala, na co jsou ty dopisy, které zrovna pevně svírala oběma rukama.

„Aha, dobře," řekla Riva a otočila se zpátky k tomu, co dělala předtím. Nechtěla být vlezlá a šťourat se v tom, co je to za dopisy, tak to radši nechala být.