Zamračené počasí posílalo své slzy na zem, kde i přes tyto malé kapky bylo teplo. Rossie věděla, že se tomu dešti nevyhne a celkem se na něj i těšila. Milovala tu zemitou a sladkou vůni letního deště, která má dokonce i svůj vlastní název, a to Petrichor. Ten název se dozvěděla nedávno a nemohla ho dostat z hlavy, tehdy si hledala, k čemu jde přirovnat vůně deště, sama ji totiž nedokázala specifikovat.
„Našel jsem nám i deštník," oznámil Lukas, který se s ním v ruce objevil za dívkou, která venkovní nadílku počasí sledovala z okna bytu.
„Myslím, že se bez něj asi obejdu, na tohle jsem se těšila hodně dlouho!" usmála se dívka na Lukase, poté co se na něj otočila čelem. Chytla ho za ruku a vedla ho ke dveřím a schodům za nimi.
„Ale stejně ho radši vezmu," zamumlal si sám pro sebe Luke, který chápal Rossiino nadšení, ale nebyl si jistý, jestli takové nadšení bude mít i při cestě zpátky.
Překvapilo ho, jaké tempo nasadila tmavovláska, která se už řítila ze schodů dolů, jenom aby už byla venku pod tou sprchou padajíc z tmavých mraků.
Jakmile se dostala před poslední dveře, které jí dělili od venkovního deště zastavila. Jako by se lekla a její mozek jí radil přesný opak toho co byl schopen říct předtím, nebo jako by se rozhodla počkat na Lukase, u kterého by začala doufat, že ji bude bránit vlastním tělem.
„Ha, chceš ten deštník teď, nebo budeš na chvíli hrdinkou?" zasmál se muž, který stál na druhém konci chodby a v klidu se přemísťoval k dívce.
„Ne jenom si chci zajistit, že zmokneme stejně!" zasmála se na oplátku ona a když se Lukas k ní přiblížil dostatečně blízko sebrala mu deštník a utekla ven. Lukas se za ní okamžitě vydal, chtěl se vyhnout kontaktu s vodou, ale to mu bohužel nevyšlo.
„Vrať mi ten deštník!" volal na Rossie, která ale běžela dál a nezastavovala se. Byl od ní slyšet jenom smích. Najednou se z ničeho nic zastavila a otočila se čelem k muži, který se jí snažil dohnat. Zářivě se usmívala.
„Abys ho dostal zpátky, musíš si ho nejdříve zasloužit!" zasmála se Rossie.
„Tak zasloužit říkáš?" zeptal se Lukas už taky s úsměvem na to mu Rossie pouze kývla s hlavou. Lukas se přiblížil k Rossie a políbil ji.
„Tak co a teď jsem si ho zasloužil?" zeptal se po krátkém polibku. „Ne" protestovala Rossie.
„Tak to je škoda, že jsem si ho už sám vzal, co?" zasmál se Luke.
~
...Dvaceti osmiletý muž, žijící trvale v Paříži, přecházel přes přechod, když šel od řeky ke kavárně, kde se měl sejít se svou přítelkyní. Z pravé strany jelo modré auto z roku 2015 značky Toyota, které řídil opilý čtyřicetiletý řidič původem z Itálie ale, trvale žijící ve Francouzském městě Meanux...
...Muž byl odhozen cca tři metry od místa, kde stál...
...Opilý řidič se snažil z místa nehody ujet, poškozené auto mu to však znemožnilo...
...Po příjezdu přivolané záchranné služby doktor konstatoval smrt na dobu 13:42...
...Mezi svědky je i přítelkyně muže...
...Muž na sobě měl bílé triko bez žádného potisku, modré jeany, bílé boty, mobilní telefon, peněženku s doklady, hotovostí a kartami, klíče, prsteny a řetízek...
...Rekonstrukce nehody prokázala, že vině se převážně podílel čtyřicetiletý řidič auta...
Tyto věci utkvěli světlovlasé ženě v paměti, když pokládala papíry zpátky na stůl. Viděla fotky z místa nehody a ilustrace, když se vytvářela rekonstrukce.
Na toto jí nikdy nepřipravil. Nevěděla, jestli je ráda, když věděla všechny informace z nehody, nebo by radši byla dál v nevědomosti.
Chápala chování Rossie a věděla proč se přesunula rovnou k barvám, které ji uklidňovali za každé stresové nebo smutné situace. Jednou Rivě vyprávěla o tom, že miluje, jak má ty barvy pod svou kontrolou a všechny ty tahy v tu danou chvíli dávají smysl jenom jí jako autorovi. Ale není to tak jenom u barev, ale i u tužek, nebo fixů.
ČTEŠ
Pampelišky
Romance"Tmavovlasá dívka s rozmazanou černou řasenkou od slz se vynořila z vody ve vaně. Stále se jí chtělo brečet. ‚Proč lidé, který opravdu potřebujeme a milujeme je odcházejí.' Kladla si otázku pořád dokola." ~ Rossie se změní život, není to nic hezkého...
